Případ anglického rybáře VIII

Neměl jsem po ránu náladu znovu dopisy číst a tak jsem věřil, že včerejší práci jsem udělal dobře. Co ta slova znamenala? Proč jsem si je napsal. Můj odhad byl takový, že si Henry a Alice domlouvali schůzku. Asi kvůli penězům, možná taky kvůli něčemu jinému. Fotky, dokumenty, nebo spolu opravdu něco měli, co já vím? Asi to mělo být za úplňku, což byla doba právě se blížící. A Temže? Tam by mi pasovala Henryho rybářská chatka. Pokud ji ještě vlastní. Tedy vlastnil. Teď bych ji dostal já. To, mě vůbec nenapadlo. Mohl bych spojit příjemné s užitečným a trochu si zarybařit.
Už jsem se viděl na břehu Temže, se svým náčiním… Ale chtělo to parťáka. Někoho, kdo mi pomůže s případným úlovkem a taky se zásobou bourbonu. Moje volba byla jasná.
„Frankie,“ zahulákal jsem do sluchátka, „tady Charlie. Poslyš. Nechtěl by sis udělat malý výlet k Temži? Voda, pruty, ryby, bourbon, asi na dva dny. Co ty na to?“
„To je dobrý nápad, Charlie. Někam bych si vyrazil. Jenomže já neumím rybařit. Musel bys mě to naučit.“
„Franku, u Temže ti budou ryby samy skákat na háček. A švihnout prutem není nic složitého. Neboj se.“
„Tak dobrá. Já souhlasím. A kdypak by to mělo být?“
Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám Frankovi povědět, proč chci vyrazit zítra. Ale hned na to mě napadlo, že nemusí vědět úplně všechno. Co kdybych se mýlil. Potom bych vypadal jako hlupák.
„Říkal jsem si, že se prostě zítra sbalíme a vyrazíme.“
„Hned zítra?“ Divil se Frank. „Ale nakonec, proč ne? Malé dobrodružství nám neuškodí.“
„Tak jo. Jsme domluveni. Vezmi si sebou něco teplého na oblečení. Ostatní zařídím já.“
„Dobře Charlie. Už se těším. Tak zítra.“
Až po telefonátu jsem začal mít obavy, jestli jsem neudělal chybu. Přijde Alice, pokud tam nebudu sám? Obavy se po chvíli rozplynuly, protože jsem si uvědomil, že Alice nezná ani mě, natož Franka. Takže buďto přijde, i když nás uvidí oba, nebo nepřijde vůbec, protože nás nezná. Pochyboval jsem, že by Henry, než umřel, upozornil Alici na další osobu, která by se mohla objevit. Ať už to dopadne jakkoliv, alespoň si zase po dlouhé době pořádně zarybařím.
A tak jsem začal s přípravou na naši zítřejší odjezd. Do starého rybářského batohu jsem poskládal teplé oblečení, namočil jsem starší pečivo do vody s mými tajnými přísadami a zašel za paní Pascalovou s prosbou o výpůjčku automobilu na dva až tři dny. Dokonce jsem se přistihnul, jak si pobrukuji jakousi melodii, která mi asi utkvěla v podvědomí. Opravdu jsem se začínal těšit. Jak dlouho jsem nebyl rybařit? Čtyři, nebo pět let. Samou radostí jsem si nalil jednu skleničku. Když bylo hotovo těsto ze starého pečiva, nalil jsem si druhou. A u té nezůstalo. Do večera byly hotovy jak přípravy na náš výlet, tak celá láhev. Druhou a třetí jsem pro jistotu zabalil až na spodek batohu. Na večer jsem se svalil do křesla. Z pod postele jsem vytáhl staré rodinné fotoalbum a s kapkou nostalgie jsem si prohlížel zažloutlé fotky. Máma, otec, chata, ryby, já, jako malý. Ty vzpomínky mě nějak vzaly.
Nicméně druhý den, jakmile jsem se vzbudil byly vzpomínky pryč. Zato se dostavila ona včerejší melodie. Proč ne? Čekala mě příjemná cesta, a ještě příjemnější cíl. O dvě hodinky poději byly všechny potřebné věci uloženy v kufru auta paní Pascalové. Svítilo sluníčko.
Vyrazil jsem na cestu. S jednou zastávkou u Franka. Nepromluvili jsme na sebe ani slovo. Jen jsme se na sebe podívali takovým zvláštním úšklebným pohledem. Jakoby na znamení nějaké klukoviny, kterou se chystají provést dva uličníci. Mezi námi a Temží stála jen jedna zastávka u benzínové pumpy.
Za hodinu a čtvrt jsme byli na místě.