Případ anglického rybáře XVII

Návštěvu Camilly jsem si ale v zápětí rozmyslel, vzhledem k mé spocené košili. Přece jen by to chtělo nějakou tu očistu. Jenže tuto věc jsem si uvědomil, když už jsem byl skoro doma. A navíc jsem u sebe neměl ani lahvinku vína. Proto jsem uznal za vhodné dnešní možnou dámskou společnost nechat na jindy.
      Vybral jsem z poštovní schránky ranní noviny a dva dopisy. Ten první byl od mého známého Donalda, který se na stará kolena zbláznil, vzal si trvalou dovolenou a jel objevovat Ameriku. Jednou za čas mi potom v dopisech posílal své zážitky. Ten druhý nebyl nadepsaný. Otevřel jsem jej hned přede dveřmi. Prázdný list. Čtvrtka prázdného listu. To je divné, pomyslil jsem si. Oba dopisy jsem hodil na stolek, který stál hned u vchodu a sundal si kabát. Zatímco se mi napouštěla horhá voda v koupelně, marně jsem ve skříni hledal nějakou čistou košili. kterou bych si na sebe mohl vzít. Ve shonu a mumraji posledních dní jsem si úplně zapomněl vyzvednout prádlo od paní Jenkinsonové, která bydlí v přízemí vedlejčího činžovního domu a které za tuto službu platím dvě libry týdně. Je to postarší paní v penzi a touto službou, jež využívají podobní staří mládenci, jako já, si přivydělává. Nezbylo mi, než večer strávit jen v županu. Košili jsem po koupeli pověsil na balkon, aby alespoň trochu vyčpěla.
     Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení, nehledě na to, že tu žádné nebylo. Čeho bylo dost, byl můj oblíbený Wat 69. Zatopil jsem v krbu, nalil si skleničku, a s dopisem od mého známého Donalda jsem se uvelebil v křesle. Ještě než jsem začal číst jeho dopis, prohlédl jsem si několik fotografií, které mi vždy k dopisu přiloží. Vystřihnul jsem známku z obálky, ostatně tak jak to dělám pokaždé a uložil do jiné, na to speciálně připravené Jednou bych chtěl mít všechny známky z Ameriky. Jeho dopisy začínaly vždy stejně.

   Drahý příteli

     Předem mého dopisu tě srdečně zdravím z NewYorku. Nejkrásnějšího, nejúchvatnějšího města, které jsem kdy viděl.  Bydlím tu již asi osm měsíců a všechno kolem mě tak pohltilo, že bych tu nejraději zůstal. Jak jistě víš, finančně jsem na tom dobře a pracovat nemusím. Leč náhoda tomu chtěla, aby se moje fotografie, které si tak rád pořizuji, dostaly do rukou správných lidí. Můj spolubydlící je jednou ukázal svému nadřízenému v redakci časopisu Town and Country. Začal jsem pro ně fotit. Moje fotografie se staly známími a oblíbenými. Teď zamnou chodí, lidé a chtějí moji práci. Je to úplně něco jiného, než tam u nás. Pracovat nemusím a přesto chci a baví mě to. Život v Nevyorku je úžasný. Lidé jsou úžasní. A kdyby ji viděl ty mladé krásné slečny a dámy. No prostě nádhera. Zdá se že tu nějaký čas zůstanu. Mohl bys mě přijet navštívit. Co ty na to? Stejně jsi svoboný mládenec pokud vím a tam v tom zapadákově tě stejně nic nedrží. ....

      Dopis byl celkem dlouhý. Donald se v psaní vyznal a měl dobrý sloh. Svoje zážitky při svém putování vždy dokázal tak barvitě vylíčit, že se jeden nechal do těch pár písmenek úplně vtáhnout a prožívat všechny ty lapálie a trampoty s ním. Na zadní stranu dopisu pak vždy napsal momentální ardresu bydliště, to abych věděl, kam můžu napsat. Rozhodl jsem se, že mu odepíši hned druhý den. Ovšem to rozhodování už probíhalo v polospánku...
      Na následujícím dni nebylo nic neobvyklého. Je to ten den, kdy rutinně děláte jednu věc za druhou. Kafe, obchod, snídane, noviny. Snad se lišil pouze mým psaním dopisu Donaldovi. Měl jsem v plánu jej donést na poštu ještě odpoledne. Jednak mi procházka udělala dobře, jednak jsem si chtěl vyzvednout čisté prádlo a jednak jsem chtěl vyzkoušet telefonní číslo, které mi Alice dala a které jsem si měl zapamatovat. Cestou z pošty jsem tedy vlezl do oné telefonní budky a smluvenou větou jsem se představil. Bylo mi řečeno, že Alice tam zrovna není, ale nechala mi vzkaz. Na zítřejší snídani si mám vzít obálku s prázdným listem. Hmmm divné. Nemluvila náhodou o té obálce, kterou jsem včera dostal poštou?