Že já ty baterky kupoval.

Většinou jsem měl navrch. Zatím co táta v podstatě od svých pětatřiceti let drží dietu a brácha měl s nadváhou taky problémy, já jsem mohl jíst cokoliv, kdykoliv a jakékoliv množství. Každý den jsem je káral, nabádal je ku sportu, nebo alespoň k nějakému tomu pohybu a sám se válel u televize, nebo s... Táta to řešil svými proslulými dietami, u kterých byl schopný shodit i patnáct kilo za měsíc. Jenomže potom se na týden ztratil do hospody a bylo po dietě. Jeho kila byly zpátky. Co naplat. Taková dieta postrádá jakýkoliv smysl. Bratr, ten sice nepije, ani se nepřežírá (myslím), ale pohybu moc nedá. JENOMŽE!!! Když vezmu v potaz, že je o devět let starší a poprvé v životě váží míň, než já, je to na pováženou. A nebo já vážím víc, než on? Že v tom nevidíte rozdíl? Já ano. A podstatný. Pokud bratr váží míň, než já, je to v pořádku a je frajer. Jestli vážím já víc, než on, znamená to, že jsem přibral. A hodně.
K vyřešení tohoto rébusu zakoupil jsem si baterii do mé váhy, kterou jsem měl na chytání prachu. Po prvním vážení jsem byl přesvědčený, že je křivá podlaha a váha tudiž ukazuje špatně. Po sérii pěti vážení v různých pokojích jsem boj vzdal. Zdá se, že váha ukazuje dobře. A já jsem přibral asi deset kilo za necelý rok. Já vím. Je po Vánocích. A dva řízky denně, to není zrovna dietní.
Proto vyhlašuji válku svým kilogramům, váze, řízkům, tukovému pečivu, Delise, anglické slanině a vůbec všemu, po čem bych mohl přibrat, ale co tak miluju. Začínám na ošklivých 80 kilogramech. A nwdám si pokoj, dokud neshodím alespoň pět kilo. Od zítřka, ju?