Případ anglického rybáře XVII

Návštěvu Camilly jsem si ale v zápětí rozmyslel, vzhledem k mé spocené košili. Přece jen by to chtělo nějakou tu očistu. Jenže tuto věc jsem si uvědomil, když už jsem byl skoro doma. A navíc jsem u sebe neměl ani lahvinku vína. Proto jsem uznal za vhodné dnešní možnou dámskou společnost nechat na jindy.
      Vybral jsem z poštovní schránky ranní noviny a dva dopisy. Ten první byl od mého známého Donalda, který se na stará kolena zbláznil, vzal si trvalou dovolenou a jel objevovat Ameriku. Jednou za čas mi potom v dopisech posílal své zážitky. Ten druhý nebyl nadepsaný. Otevřel jsem jej hned přede dveřmi. Prázdný list. Čtvrtka prázdného listu. To je divné, pomyslil jsem si. Oba dopisy jsem hodil na stolek, který stál hned u vchodu a sundal si kabát. Zatímco se mi napouštěla horhá voda v koupelně, marně jsem ve skříni hledal nějakou čistou košili. kterou bych si na sebe mohl vzít. Ve shonu a mumraji posledních dní jsem si úplně zapomněl vyzvednout prádlo od paní Jenkinsonové, která bydlí v přízemí vedlejčího činžovního domu a které za tuto službu platím dvě libry týdně. Je to postarší paní v penzi a touto službou, jež využívají podobní staří mládenci, jako já, si přivydělává. Nezbylo mi, než večer strávit jen v županu. Košili jsem po koupeli pověsil na balkon, aby alespoň trochu vyčpěla.
     Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení, nehledě na to, že tu žádné nebylo. Čeho bylo dost, byl můj oblíbený Wat 69. Zatopil jsem v krbu, nalil si skleničku, a s dopisem od mého známého Donalda jsem se uvelebil v křesle. Ještě než jsem začal číst jeho dopis, prohlédl jsem si několik fotografií, které mi vždy k dopisu přiloží. Vystřihnul jsem známku z obálky, ostatně tak jak to dělám pokaždé a uložil do jiné, na to speciálně připravené Jednou bych chtěl mít všechny známky z Ameriky. Jeho dopisy začínaly vždy stejně.

   Drahý příteli

     Předem mého dopisu tě srdečně zdravím z NewYorku. Nejkrásnějšího, nejúchvatnějšího města, které jsem kdy viděl.  Bydlím tu již asi osm měsíců a všechno kolem mě tak pohltilo, že bych tu nejraději zůstal. Jak jistě víš, finančně jsem na tom dobře a pracovat nemusím. Leč náhoda tomu chtěla, aby se moje fotografie, které si tak rád pořizuji, dostaly do rukou správných lidí. Můj spolubydlící je jednou ukázal svému nadřízenému v redakci časopisu Town and Country. Začal jsem pro ně fotit. Moje fotografie se staly známími a oblíbenými. Teď zamnou chodí, lidé a chtějí moji práci. Je to úplně něco jiného, než tam u nás. Pracovat nemusím a přesto chci a baví mě to. Život v Nevyorku je úžasný. Lidé jsou úžasní. A kdyby ji viděl ty mladé krásné slečny a dámy. No prostě nádhera. Zdá se že tu nějaký čas zůstanu. Mohl bys mě přijet navštívit. Co ty na to? Stejně jsi svoboný mládenec pokud vím a tam v tom zapadákově tě stejně nic nedrží. ....

      Dopis byl celkem dlouhý. Donald se v psaní vyznal a měl dobrý sloh. Svoje zážitky při svém putování vždy dokázal tak barvitě vylíčit, že se jeden nechal do těch pár písmenek úplně vtáhnout a prožívat všechny ty lapálie a trampoty s ním. Na zadní stranu dopisu pak vždy napsal momentální ardresu bydliště, to abych věděl, kam můžu napsat. Rozhodl jsem se, že mu odepíši hned druhý den. Ovšem to rozhodování už probíhalo v polospánku...
      Na následujícím dni nebylo nic neobvyklého. Je to ten den, kdy rutinně děláte jednu věc za druhou. Kafe, obchod, snídane, noviny. Snad se lišil pouze mým psaním dopisu Donaldovi. Měl jsem v plánu jej donést na poštu ještě odpoledne. Jednak mi procházka udělala dobře, jednak jsem si chtěl vyzvednout čisté prádlo a jednak jsem chtěl vyzkoušet telefonní číslo, které mi Alice dala a které jsem si měl zapamatovat. Cestou z pošty jsem tedy vlezl do oné telefonní budky a smluvenou větou jsem se představil. Bylo mi řečeno, že Alice tam zrovna není, ale nechala mi vzkaz. Na zítřejší snídani si mám vzít obálku s prázdným listem. Hmmm divné. Nemluvila náhodou o té obálce, kterou jsem včera dostal poštou?

 

 

Případ anglického rybáře XVI

Nejvíce mně asi zaujaly Henryho zápisky při pokusech s drogami. Některé si vyzkoušel sám na sobě a potom se snažil popsat svoje pocity. Většinu ale zkoušel na „pokusném materiálu.“ Co je to pokusný materiál, jsem se dověděl z jiných Henryho zápisků. Čas od času potřebovala organizace z nějakého cizího agenta dostat pár informací. Někdy člověk promluvil hned, jakmile mu byla nabídnuta určitá finanční částka. Někdy peníze nezabraly a tak přišli na řadu ostří hoši a několik nástrojů určených k fyzickému týrání. Našli se i takoví, kteří nepromluvili ani při tak bolestném výslechu. Organizace nakonec přišla na myšlenku namíchat takovou látku, po které by osoba začala mluvit sama od sebe, aniž by na ni bylo jakkoliv sáhnuto. To by mělo několik výhod. Jednak by organizace nemusela dlouho přemýšlet a prověřovat, jestli jsou informace, získané touto formou, pravdivé. Dřív neměl nikdo jistotu, jestli vyslýchaný mluví pravdu, nebo jestli řekl skutečně všechno. Jednak by tak ušetřila spoustu financí na úplatcích. A taky by si alespoň na jedné frontě umyla ruce od krve. Tedy v přesném slova smyslu. Bylo velice málo vyslýchaných, kteří by přežili. Nikdo totiž neměl zájem cokoliv nechat náhodě a tak, pokud vyslýchaný nebyl něčím výhodný jako živý, což byl málokdo, stala se mu nějaká nehoda, nebo prostě zmizel a už ho nikdy nikdo neviděl. Určitou výjimku tvořili cizinci, kteří měli ve své zemi nějaké výhodné postavení. Takoví lidé se potom používali na výměnu za naše zajaté agenty.

Nová látka měla člověku rozvázat jazyk tak, aby na sto procent mluvil pravdu, srozumitelně odpovídal na otázky a hlavně aby si nepamatoval vůbec na nic z výslechu, až látka přestane působit. Pro organizaci by byla tahle varianta lepší v tom, že vyslýchaná osoba by se niky nedozvěděla, že všechno, co ví, nebo co dělá, jednou za čas vyslepičí svému protivníku.

A na výzkumu téhle látky se Frank podílel. Pracoval s různými jedy, drogami, výtažky z rostlin i živočichů, dokonce se inspiroval u největší travičky starověkého Říma, Livie .

Tyto látky potom zkoumali na lidech, kteří už byli vyslýcháni do té doby klasickým způsobem. A podle toho, jak osoba mluvila, co řekla, a hlavně co si pamatovala po pokusu, měnil Henry přísady, nebo koncentraci té, či oné látky. Většina z nich nepřežila. Buďto byla nechtěně předávkována, nebo ji třeba prasklo srdce, rozleptaly se plíce a tak různě. Nakonec ale látku namíchali. Hlavní složkou byly opiáty. Organizace s touto látkou později dosáhla velkých úspěchů. Nehledě na to, že vedlejším produktem výzkumu byly i jiné látky, které se hodily zase na něco jiného.

V té době Frank také od kolegů shromažďoval informace o praktikách vyslýchání v jiných zemích. Nejhorší to asi bylo v Rusku. Tam údajně výslechy probíhaly velice krutě. Vyslýchaným stahovali kůži z rukou a dělali si z nich rukavice, nebo je zavřeli do sudu, který měl dovnitř natlučené hřebíky. Sud poté poslali z kopce. V Kyjevě k vyslýchanému přivázali klec s krysou. Klec začali nahřívat a dívali se, jak se krysa snaží prokousat cestu ven skrze žaludek.

Při představě, že bych se dostal do spárů byť jednoho z těch vyšetřovatelů, mě polil studený pot a neudělalo se mi dobře. Raději jsem toho pro ten den nechal a chtěl jít domů. Chvíli jsem bojoval se systémem zavírání dveří od toho tajného pokoje. Ještě jsem se opatrně podíval z okna, jestli tam náhodou nikdo není, tak jak mi radila Alice, a šel jsem domů. Možná bych se ještě mohl zastavit za Camillou.

Případ anglického rybáře XV

Úplně mi vypadlo z hlavy, že jsem měl domluvenou schůzku s Alicí v Henryho domě. Narychlo jsem se Alici snažil přemluvit, abychom se sešli jindy. Vidina příjemně stráveného večera s výborným jídlem a krásnou sousedkou byla silnější, než touha dovědět se něco o druhém životě mého otce. Jenže Alice se nedala. Prý musím přijít, že jsme se tak domluvili. Měla velmi přísný a možná i trochu nahněvaný hlas.
"Alice, nezlobte se, ale já dnes nepříjdu. Něco naléhavého mi do toho přišlo."
" Jak si to představujete, mladý muži? Na něčem jsme se přece dohodli! Naše spolupráce má vypadat trochu jinak! Víte, oslovila jsem vás hlavně proto, protože jsem si mylela, že budete spolehlivý! Jako váš otec! Zatím se mi zdá, že mě můj instinkt po dlouhé době zradil. No nic. Dnes tu přespím. Kdyby jste si to náhodou rozmyslel, zamykat nebudu. Budu vzhůru asi do jedenácti. Pokud nepříjdete dnes, čekám vás zítra brzy ráno! Sbohem Charlie. "
Tohle se mi až tak nepovedlo. Ale nikdo se mi nemohl divit. Přes čtyři roky jsem s žádnou ženou pomalu nepromluvil, natož tak, abych s nějakou trávil večer. A najednou tu byly dvě. Alice a Camilla. Kdo se v tom měl vyznat.

Po šesté jsem zazvonil u Camilliiných dveří. Byla krásná. Pozvala mě dál, já ji dal kytici a lahev červeného vína.
"Když jste ten rybář, co by jste říkal pečené štice?"
"No tu já přímo miluju Camillo."
Camilla uměla výbornou štiku. Nechal jsem si i přidat. Během večeře jsme probírali různé věci, došlo i na naše dosavadní úspěchy, co se partnerství týče. A přišli jsme na to, že jsme vlastně dva životní ztroskotanci. Od smrti manžela neměla Alice žádný vztah a já jsem si na ten poslední ani pořádně nevzpomenul. Seděli jsme tam, popijeli víno a bylo nám dobře. Mě tedy určitě a Camille snad taky. Večer to byl krásný. Bohužel já jsem ho neuměl zakončit tak, jak by ho zakončila většina mužů. I když by to bylo krásné a já po tom snad i toužil, prostě to nešlo. Nakonec jsem cítil, jak se i Camille ulevilo, že se na postel nedostalo. Asi měla strach, že by něco pokazila. Vždyť naposledy byla s mužem před pěti lety. Když jsem se s ní mezi dveřmi loučil, věnovala mi pohled, který se nedá popsat. Ale v tu chvíli jsem naprosto cítil rozpoložení, v jakém byla a vlastně mi bez jediného slova sdělila všechno podstatné. Ale polibek jsem ji nakonec dal.

Kapesní hodinky ukazovaly deset hodin. Možná bych ještě stihl zajít do Henryho domku. Byl bych tam za půl hodinky. Alice říkala, že bude vzhůru do jedenícti. Ne! Nebudu si přece kazit tak nádherný večer. Až zítra.

Ráno nepršelo a kupodivu nebyla ani mlha, což slibovalo pěkný den. S cestou k Alici jsem se nijak nezdržoval, nechtěl jsem vypadat, jako nespolehlivý, což se mi stejně z poloviny už povedlo. Pro případ výslechu jsem měl v plánu Alici povědět, že můj dobrý známý potřeboval s něčím pomoci. S čím, to jsem nijak nedomýšlel a spoléhal se na to, že to Alice nebude chtít vědět, nebo, že mě něco spásného napadne na místě.

Když jsem otevíral branku Henryho domku, zahlédnul jsem v okně pohyb. To už jsem asi netrpělivě očekáván a vyhlížen.
"Dobrý den Charlie, pojďte dál. Už na vás čekám. "
Alice mi nabídla něco k pití a ukázala na křeslo, kam jsem si měl nejspíš sednout. Vůbec nebyla nazlobená. Naopak, byla milá a usměvavá.
"Doufám Charlie, že jste si včerejší večer užil a že vaše schůzka s jistě příjemnou dámou dopadla podle vašich představ. Jenom vás pro příště prosím, dodržujte to co slíbíte."
"Jak víte..." ani mě nenechala doříct větu.
"To víte, Charlie. To se pozná. Máte čerstvě ostříhané a vyčištěné nehty, jste oholen a taky vlasy máte zastříhnuté. Ještě teď z vás cítím směs pánského parfému a smažené ryby. A tu si asi nebudete dělat na večeři sám pro sebe. Pro příště se ale budete muset trochu víc ovládat a jestliže si domluvíme schůzku, tak na ni taky příjdete."
"Poslyšte Alice," trochu jsem zvýšil hlas," nezdá se mi, že bych byl nejaký váš zaměstnanec, aby jste se mnou mluvila tímhle tónem. Ani trochu nechápu, proč se tak ke mně chováte. Klidně zase můžu jít. Ne, počkat. Tohle je teď vlastně můj dům. Takže můžete jít vy."
"Opravdu si Charlie myslíte, že jste tenhle dům zdědil? Že někdo úplně cizí, koho jste neznal, vám jen tak odkáže dům? Nebuďte naivní. Všechny dokumenty, tedy až na Henryho úmrtní list, jsou falsum. Ale abych vám to tedy všechno mohla vysvětlit, musíte se vyjádřit, zda opravdu chcete, aby jsme spolu zjistili, zda a kde váš otec žije. Pokud o to nestojíte, rozloučíme se, vy odejdete z tohoto domu a už se nikdy neuvidíme. Pokud ovšem máte zájem, znamená to jisté změny ve vašem životě. Tak co Charlie? Jak se rozhodnete?"
"Jaké změny máte na mysli?"
"Tak máte zájem, nebo ne?"
"Ano, ano. Jistě, že mám zájem."
"V chatě u řeky jsem vám řekla, jak jsme s vaším otcem začínali. Pamatujete si na to ještě?"
"Samozřejmě, že si to pamatuji."
"To jsem ráda. Takže víte, že jsme působili v určité organizaci, jejiž operace byly zbytku světa zapovězeny. Jen opravdu málo lidí vědělo, že existujeme. Pro každého z nás to znamenalo určité výhody, ale taky omezení. A každý z nás, včetně vašeho otce, jsme žili pod nepravým jménem, nebo jmény. Nemohli jsme se stýkat s přáteli a když už jsme mohli, muselo to být schváleno shora. Chápete mě trochu? Pokud se opravdu rozhodnete vstoupit mezi nás, váš život se od základu změní. Nebudete moci dělat věci, které jste dělal dřív, pokud by to ohrozilo organizaci. Možná se budete muset přestěhovat. Budeme muset prověřit vaše přátele. Na druhé straně, Charlie, budete cestovat po celém světě a taky jsem zapomněla říct, že vaše finanční situace se velice, ale velice zlepší. Budete mít jisté výhody oproti ostatním spoluobčanům. Tak mi s konečnou platností povězte, jak jste se rozhodl?"
Dlouho jsem mlčel. V hlavě mi zvonilo. měl jsem na Alici tolik otázek. Ale nevyslovil jsem ani jednu.
"Alice, vy jste si jistá, že já jsem ten pravý, koho hledáte? Co když to nezvládnu? Já si nedokážu sám sebe představit, že dělám takové věci. Jste si jistá?"
"Myslím, že váš otec by si to přál."
"Dobře Alice. Budu pro vás pracovat. Ale stěhovat se nebudu. To tedy ne."
"Zatím zůstane všechno tak, jak je doposud. Jenom jedna věc. Je vám doufám jasné, že o tomhle s nikým, opakuji s nikým nebudete mluvit. Nikdo se nesmí dovědět, pro koho skutečně pracujete. Nikdo! V opačném případě by se vám mohla prihodit nějaké nehoda."
Trochu mě zamrazilo. Radši jsem se neptal, jak to myslela. Už tak jsem měl v hlavě zmatek. Možná byla chyba Alici kývnout na tuhle spolupráci. Ale touha poznat pravdu o mém otci se probudila někdě hluboko ve mně a začala se neskutečně silně drát ven .
"Všechno tedy zatím zůstává, tak jak je. Tento domek je teď váš. Pracovat budete tady a nikdy si nebudete brát cokoliv domů. Vše budete mít tady. A teď pojďte semnou."
Alice mě odvedla z prvního do druhého pokoje. Otevřela šatní skříň a ukázala na malý suk v zadní stěně. Zmáčkla ho a k mému údivu se zadní stěna pootevřela. Alice do stěny trochu zatlačila a ta se otevřela úplně. Zašmátrala po levé straně, kde byl vypínač. Stáli jsem u vchodu do tajného pokoje, o kterém jsem neměl ani zdání. Vešli jsme dovnitř. Pokoj neměl žádná okna, jen větrací otvor, který vedl bůhví kam. To bylo asi poprvé, kdy jsem nasál takovou zvláštní vůni. Byla to vůně adrenalinu, poznání touhy. Vevnitř to vypadalo, jako v nějaké laboratoři. Dobře vybavené laboratoři. Byly tu různé zkumavky, ampule, skleničky s prapodivným obsahem, byly tu různé mapy, dokumenty, psací stroje a spusty přístrojů, které jsem do tohoto okamžiku neviděl.
"Tak tohle bylo Henryho království. A teď je to vaše. Nějaké otázky?"
V příští hodině mi Alice ochotně odpovídala na všechny mé otázky. A že jich bylo. Všechny se samozřejmě týkaly zařízení tohoto velice zajímavého pokoje. Měl jsem k dispozici vybavení, se kterým jsem ani neuměl pracovat. Nejvíc mě zaujala minikamera, která vypadala, jako krabička od cigaret. Mít vlastní kameru byl můj sen. Ale to byly dost drahé hračky. A teď jsem ji měl. A měl jsem také fotoaparát, diaprojektor a spoustu, spustu dalších věcí. Celé mě to jaksi vtáhlo do sebe.
"Charlie vidím, že váš otec měl pravdu, když říkal, že tohle vás zaujme. A dám vám tedy první úkol. Abych vás mohla chránit do doby, než to budete umět sám, musím vědět, kdo všechno od vás ví o tomhle domě a o Henryho smrti. Napíšete mi tedy seznam všech lidí, o kterých si myslíte, že na tom seznamu mají být. Já si je potom nechám prověřit. Uvidíme se tady, dejme tomu pozítří ráno. Vy tady samozřejmě můžete zůstat. Můžete si pročíst Henryho zápisky a dokumenty. Na ty zkumavky raději nesahat. Dobrá polovina z nich jsou jedy, drogy, nebo tak něco. Když budete přicházet, nebo odcházet, vždy se nenápadně rozhlídněte kolem sebe. Pokud spatříte podezřelou osobu, zapamatujete si její tvář, oblečení a co měla s sebou. Parkují tu starší vozy. Pokud by jste zahlédl něco dražšího, chci vědět co to bylo za auto a kolik v něm bylo lidí. Hlavně nenápadně. Nemusím vám doufám vysvětlovat, že tu nejsme sami. A ještě jedna věc, Charlie. Pro kontakt se mnou zatím nebudete používat tento telefon, ani telefon u vás doma. Kousek od vašeho bytu směrem na jižní ulici je telefonní budka. Tady máte číslo. To se naučíte nazpaměť a lístek spálíte. Když číslo vytočíte, měl by jste slyšet: Ashvordská soukromá pojišťovna. Řeknete, že by jste rád pojistil svůj nově nabytý dům. Na druhém konci drátu budou vědět, že voláte vy. Slečna vám sdělí, kdy se sejdeme. Vy zavěsíte. Žádný jiný způsob pro vás není. Je vám to jasné?"
"Ano. Je mi to naprosto jasné. Ale..."
"Už žádné ale. Teď už musím jít. Tak pamatujte. Pozítří ráno. A Charlie, dávejte pozor, co se kolem vás děje."

Alice se zvedla a zmizela. Zůstal jsem v domě sám. Začal jsem se tedy učit. Nejdřív přišla na řadu ta minikamera. Za hodinu jsem s ní uměl nejen natáčet, ale taky jsem se naučil film vyvolat. O technice vyvolání filmu jsem hodně četl, ale vyzkoušel jsem si to až dnes. Na řadu přišly postupně všechny přístroje, které v domě byly. Pravda, některé mi byly zapovězeny.

Odpoledne jsem si uvařil čaj a pročítal si dokumenty, které tu Henry nechal. Velice zajímavé čtení. Pomalu jsem se začínal těšit, až mě Alice začne učit a taky až mi svěří nějaký úkol.

Případ anglického rybáře XIV

Vůbec se mi od řeky nechtělo. Klidně bych tu zůstal ještě pár dní. Jenomže s takřka nulovou zásobou jídla, pití a peněz by to nebylo ono. Přece jenom mám raději, když mi nekručí v břichu. Když jsme vše odnosili do auta, zavřel jsem okenice a zamknul dveře. Dokázal bych si představit prožít tu celé léto. Snad někdy. Nasedli jsme s Frankem do auta a vydali se na zpáteční cestu do Londýna.
Cesta ubíhala příjemně, neboť mě Frank bavil vyprávěním o své prababičce, která byla choromyslná a občas vyváděla zajímavé kousky. Jednou prý se šla projít do města a když se vrátila, měla s sebou malou opičku s modrým obojkem. Někdy taky upekla buchtu a potom ji šla naházet rybám do jezera. Nakonec umřela ve spánku.
V Londýně opět pršelo. Nebyla zima, ani mlha. Ale pršelo. Franka jsem zavezl až domů, aby se nemusel tahat s batohem pěšky. Na otázku, jestli ještě nechci jít k němu na čaj, jako poděkování, jsem mu zdvořile odvětil, že mi poděkuje příště, protože mám ještě spoustu práce. Tak jsme se rozloučili a já jsem se vydal ke svému bytu. Měl jsem v plánu doma vyzvednout nějaké peníze a paní Pascalové natankovat do auta nějaký benzín. Původní nápad, totiž auto ji ještě umýt, za mě vyřešilo počasí.A tak jsem ji chtěl aspoň koupit nějakou drobnost, jako poděkování za výpůjčku auta. Stejně jsem musel nakoupit nějaké jídlo a pití. Doma jsem vyložil batohy, trochu se opláchnul, protože jsem zrovna nevoněl, vzal jsem si čisté oblečení a vyrazil jsem k autu.
„Pane Bradley. Vy už jste zpátky?" ozvalo se mi venku za zády, když jsem odemykal auto. Otočil jsem se za známým hlasem paní Pascalové.
„Dobrý den. Ano, s kamarádem jsme před chvílí přijeli. Představte si, paní Pascalová, že v Temži už nejsou skoro žádné ryby. Věřila by jste tomu? Tak jsme se sbalili a vrátili se. Ještě vám zajedu natankovat nějaký benzín a přitom si ještě nakoupím. Nebude vám to vadit?"
„Ale jistě, že ne. Vlastně, mohla bych se s vámi svézt do krámu?"
„Samozřejmě. Je to vaše auto."
Na čerpací stanici jsem do auta naládoval tolik benzínu, kolik se tam jen vešlo, protože to bylo poprvé, kdy paní Pascalová neodmítla. Nikdy, když jsem si její auto půjčoval mi nedovolila, abych ji benzín doplnil. Říkávala vždycky, že mi ho kdykoliv ráda půjčí, protože prý mám zlaté ruce a už jsem ji prý v bytě udělal spoustu práce při různých opravách. Paní Pascalová byla už pátým rokem vdova a byla na všechno sama. Takže jsem k ní občas zašel něco opravit, dotáhnout, prostě různě. Chodil jsem tam celkem rád. Byla hezká, vždy milá a uměla ten nejlepší koláč, jaký jsem kdy jedl.
V krámku jsem koupil dvě plechovky šunky a chleba. A bourbon. Abych nevypadal, jako opilec, přibral jsem k tomu raději ještě nějaké ovoce. Paní Pascalová si taky nakoupila, co potřebovala a tak jsme mohli jet domů. Až v autě jsem si vzpomněl, že jsem jí chtěl koupit nějakou drobnost. Tak šunka ani chleba nebyly to pravé. A to ostatní vlastně taky ne. A tak jsem udělal to, co jsem chtěl udělat dávno, ale nebyl čas, nebo příležitost.
„Poslyšte Camillo, nemáte chuť na nějaký výborný oběd? Mohli bychom zajít do té nové restaurace vedle zoo." Podívala se na mě, chvilku mlčela, jen se tak usmívala a pak řekla. „Fajn"
Paní Pascalová, tedy Camilla, se mi líbila a já bych si dokázal představit život s ní. Jenže jsem se bál navázat jakýkoliv bližší kontakt. Bylo to sice už pět let, co její manžel zemřel, ale já si nebyl jistý, jestli v sobě ještě nenosí smutek. Tedy smutek asi nosila. To bylo vidět, když se někdy jen tak zadívala někam do neurčita a chvíli nevnímala, co se kolem ní děje. Prostě jsem nevěděl, jestli by byla svolná navázat nový vztah.
Restaurace vedle zoo se ukázala, jako dobrá volba. Příjemné posezení, rychlá obsluha a hlavně znamenitý kuchař. Camilla navrhla, abychom si dali nějakou rybu, když už jsem nic neulovil. Podle výrazu v její tváři jsem pochopil, že si do mě chce jen malinko dloubnout. Odpověděl jsem úsměvem. Štika na severský způsob byla výborná.
Po obědě jsem nám ještě objednal kávu a Camille zákusek. Povídali jsme si o všem možném a povídali jsme si dlouho. Tak dlouho, že když jsme dorazili domů, už se začalo smrákat. Doprovodil jsem Camillu k jejím dveřím, popřál hezký zbytek večera a odešel. Na nic víc jsem se nezmohl. A dlouho mě to mrzelo. Taková příležitost.
Doma jsem pouklízel nakoupené věci, tedy kromě bourbonu. Ten zůstal na stole vedle křesla. Potom jsem taky volal Frankovi. Chtěl jsem vědět, jestli je vše v pořádku a jestli se nechce stavit. Ale Frank asi nebyl doma, protože telefon nebral.
Nějak se mi nechtělo trávit večer sám. Tak jsem si vzal na čtení Pověsti starého Londýna, zachumlal jsem se do deky a nalil si skleničku. Samozřejmě, že jsem v křesle usnul.
Další ráno s bolavými zády. Nebyl jsem vůbec ve své kůži. Buďto to bylo tím tlakem, nebo včerejším odpolednem. A nebo obojím. Chtěl jsem to rozchodit tím, že si zajdu pro noviny. Když jsem byl před vchodem, uslyšel jsem stejný hlas, jako včera. Camilla. „Dobrý den, Charlie"
„Dobrý den, Camillo. Jak jste se vyspala?"
„Charlie, chtěla jsem vám poděkovat za včerejší odpoledne. Už dlouho jsem nebyla s někým ve společnosti. Bylo to pro mně více než příjemné." Začal jsem se červenat, protože jsem nevěděl, co na to mám říct. Tak jsem alespoň pokrčil rameny ve smyslu, jako že chápu.
„Chtěla bych vás na oplátku pozvat na večeři. K sobě domů."
Chvíli jsem mlčky stál a přemýšlel, co to znamená. Chce mi jen poděkovat za včerejšek, nebo je v tom něco víc? Rozhodl jsem se, že její pozvání příjmu.
„Velice rád přijdu, Camillo. V kolik hodin?“
„Dejme tomu kolem šesté?“
„Dobrá, v šest hodin.“
Najednou už mi nebylo divně. Bylo mi báječně. K novinám, pro které jsem původně šel, jsem přibral lahvinku červeného vína a dokonce i květiny. Doma jsem si uvařil čaj a chtěl si přečíst noviny. Ale co v nich bylo napsáno, šlo úplně mimo mě. Duchem jsem byl někde jinde. Ano u Camilly. Noviny jsem odložil a radši jsem si šel uvařit něco na oběd.
Po jídle jsem se rozhodnul, že se na večer musím připravit. A abych Camille při večeři neusínal, což by bylo velice trapné, usadil jsem se do křesla, přikryl se dekou a uložil se k odpočinku.
Probudil jsem se kolem třetí hodiny, zcela odpočat, a tak jsem pokračoval v přípravách. Napustil jsem si plnou vanu teplé vody a dobré půlhodiny jsem si myl všechno, co se mýt dá.
Taky jsem se oholil, zastřihl šediny a nehty, polil se parfémem. Našel čistou košili, uvázal kravatu, vzal nejlepší oblek, vyčistil zuby. To už bylo kolen půl šesté a tak jsem si ještě na chvíli sedl do křesla. Znovu jsem začal klimbat, když zazvonil telefon.
„Charlie? Tady Alice. Kde jste?“

Případ anglického rybáře XIII

„Dokumenty, které přivezl z Ruska, měly velkou hodnotu. Ukázaly nám, jakým způsobem pracují naši- jejich lidé. Ještě větší hodnotu, jak se později zjistilo, měl ten seznam. V onu dobu to však byl spíše magnet na průšvihy. Dokonce se na něj pořádaly hony. Zjistili jsme, minimálně tři případy ruské špionáže u nás. Ruské vedení zřejmě nemělo nejmenší zájem o prozrazení byť jediného člověka, který pro ně kdy co udělal. Paradoxně aspoň poodkryl, jak to chodí, když oni posílají svoje lidi k nám. Nám přišlo celkem logické, že Rusové nemají nejmenší zájem, aby se svět dozvěděl, že ačkoliv je to tak velká země s tolika miliony obyvatel, musí si najímat cizí agenty. Počítali jsme s tím, že sice vědí o seznamu, ale jména neznají. Když se nad tím dnes zamyslím, vlastně hrozilo reálné riziko, že pro jistotu zlikvidují všechny agenty, o kterých věděli, že jsou od nás. Ale asi je to nenapadlo, protože dobrou polovinu lidí z toho seznamu se nám později podařilo usvědčit a odsoudit. Byl to pro nás velký úspěch. A někteří lidé to nesli velmi těžce. Situace se začala přiostřovat. Začalo zastrašování. Celé to vyvrcholilo, když shořel váš dům a v něm zahynula vaše matka.“

„Jak to, matka? Snad matka a otec.“

„Charlie, nevím, jak je to možné, ale tělo vašeho otce v domě nebylo. Spolu s Henrym jsme měli zato, že vašeho otce unesli a vydírali. A když jim nedal to, co po něm chtěli, zapálili váš dům, když v něm byla vaše matka. Ale později jsme od téhle teorie upustili, protože se nám zdálo divné, že by se vám, jako jeho synovi nic nestalo. Většinou únosci vyhrožují smrtí celé rodiny. Takže druhá možnost byla, že se váš otec stihnul zachránit a někam se uklidil.“

„Počkejte. Chcete mi říct, že můj otec žije?“

„Jistě to nevím. Ale právě proto, že si to myslím já, myslel si to i Henry, je to velice pravděpodobné.“

Tak jestli mě za posledních pár dní něco rozhodilo, bylo to úplné nic ve srovnání s tím, co jsem prožíval tady. Dívám se na úplně cizí paní, která mi tvrdí, že můj otec neuhořel a že asi dost možná žije. A ještě k tomu všemu jsem úplně zapomněl na Franka.

„Paní Alice, proč mi to nikdo neřekl? Proč jste mě vy, nebo kdokoliv jiný neřekli, že nejsem sirotek? A Proč mi to vlastně říkáte zrovna teď, po tolika letech?“

„Protože jestli váš otec žije, nemohli jsme s Henrym riskovat, že by jsme ho prozradili. Jenomže teď, když je Henry po smrti, nemůžu na tom pracovat sama. Kdyby mě totiž odstranili taky, už by se nikdo pravdu nedozvěděl. Vypadá to totiž, že než zemřel, byl Henry něčemu na stopě. A už dřív jsme se domluvili, že vám to jednou musíme říct.“

„To mi chcete říct, že teď budu s vámi hledat mého otce? Jen tak?“

„Už to tak vypadá, Charlie. Ale teď už běžte za svým přítelem. Myslím, že už začíná být nervózní, kde jste. Sejdeme se zítra, v Henryho domě. Přijdu, až bude tma. Tak nezapomeňte.“

Bez jakékoliv reakce jsem poslechl Alici a jako omámený jsem se vydal zpět k naší chatě. Nebyl jsem schopný jakéhokoliv myšlenkového pochodu. A jak vůbec věděla, že tu nejsem sám? Asi nás musela sledovat, i když já jsem si včera při tom našem rybaření ničeho podezřelého nevšiml.

Když jsem dorazil zpět do naší chaty, Frank opět spal. Na stole ležel čerstvý chleba, a sklenice játrové paštiky. Obé načaté. Zakrojil jsem si dva krajíce, namazal je paštikou a dal přihřát čaj. Franka jsem nechal spát. Probudilo ho až cinkání pokličky o hrnec. To byl signál toho, že jsem ho zapomněl sundat z plotny.

„Člověče Charlie, kde jsi byl? Už jsem se začínal bát, že ses mi utopil.“

Vylhal jsem se z toho celkem snadno. Frank uvěřil, že se mi udělalo špatně a že jsem se byl projít. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mu přece jenom nemám všechno říct. Připadal jsem si tak trochu jako podvodník. Ale ne. Zatím počkám, až co zítra. Na mě byl vlastně taky spáchán podvod a nikdo mi nic neřekl. Až teď. Možná mi bylo líp, když jsem nic nevěděl.

Případ anglického rybáře XII

„Znám, tedy znala jsem jak Henryho, tak vašeho otce. Bylo těsně po válce, když jsme spolu začali pracovat v jednom hospici. Už ani nevím, jak se jmenoval. Důležité bylo, abychom si v té těžké době co nejrychleji našli nějaké zaměstnání, kterého bylo nedostatek. A tehdy jsme se z nás stali přátelé. Jenomže postupem času už nebylo potřeba tolik lidí a tak jsme se rozhodli, že odejdeme někam jinam. Henry za války zachránil krk synkovi nějakého vlivného politika. Dostal od něj hodinky a příslib, že mu kdykoliv pomůže. Henry ho tedy navštívil a domluvili se, že nám něco sežene. Společně jsme tedy začali pracovat pro jednu organizaci, která tu byla ještě před válkou. Jejím úkolem byla a dosud je zahraniční špionáž. Dnes už to funguje jinak, ale tehdy měla tahle skupina nedostatek lidí a tak brali s povděkem všechny, kdo alespoň trochu vyhovoval jejich obecným požadavkům. Z počátku nám byly přiděleny jenom papíry a zase papíry. Časem nás začali posílat do terénu jako kurýry. A protože naše výsledky byly velmi dobré, byly nám přidělovány i jednodušší samostatné úkoly. Šlo nám to celkem dobře. Došlo to až tak daleko, že nakonec jsme ovládali velkou skupinu lidí a zodpovídali se jen šéfovi. Ta skupina měla na starosti v podstatě celou východní Evropu. V každé zemi jsme měli buď vlastní rezidenturu, nebo, tam, kde to nešlo, byli naši lidé obsazováni do našich oficiálních ambasád. Byla to nádherná léta. Celá Evropa nám ležela u nohou. Mohli jsme cokoliv. Cokoliv. V Evropě snad není země, kde jsme nebyli.

Potom nastala zvláštní doba, kterou odstartoval krach na newyorské burze v roce 1929. Ta, jak asi víte, vyvolala světovou hospodářskou krizi. Pro nás to znamenalo, že jsme museli náklady na naše akce stáhnout na minimum. A naše platy byly taky o dost menší. Proto se stávalo, že někteří z naší skupiny, ale jak se později ukázalo, i lidé z ostatních skupin, začali nabízet své služby v Rusku. To, jako jednu z mála zemí krize nezasáhla. Takže si ruská informační služba GPU, dnešní NKVD, mohla dovolit platit kromě svých agentů taky agenty naše. A podle toho, co jsme zjistili, toho využívala naplno. A naši agenti taky. Dostali, co chtěli. Dolary, libry nebo třeba zlato. Jenomže zatím co my jsme jejich případné falešné informace nebyli schopni odhalit, ruští agenti byli o všem dokonale informovaní a věděli, o které lidi jde. Podařilo se nám sice pár z nich odhalit. Ale moc jich nebylo. A my jsme v té době bohužel takové ruské přeběhlíky neměli. V Rusku jim tloukli do hlavy, jaké špinavé praktiky používáme a bůh ví co ještě. Vyvolali v nich strach přeběhnout. A ten strach opravdu fungoval. Nezbylo nám nic jiného, než se v Rusku infiltrovat do jejich organizace a tyhle přeběhlíky identifikovat. I za cenu prozrazení. Tak zněl rozkaz šéfa. Ne zabít, ne dovézt je zpátky. Pouze jsme je měli odhalit a nahlásit. Hráli jsme vabank.

Volba padla na vašeho otce. On jediný, když na to přišlo, se dokázal fyzicky tak přizpůsobit, že od Rusínů nebyl k rozeznání. Navíc uměl nejlépe mluvit rusky a měl výtečnou paměť na jména a tváře. Já a Henry jsme ho měli podporovat z Anglie. Tři měsíce jsme se na tuhle věc připravovali. Studovali jsme ruské tiskopisy, které se nám dostaly do ruky, abychom mohli vytvořit nového občana Ruska a jeho život. Školu, vojenskou službu, bydliště. Vše do nejmenších detailů. Současně, pokud by něco nevyšlo, jsme tvořili ještě nového občana Ukrajiny. K tomu nám sloužily dokumenty lidí, kteří z Ruska, nebo Ukrajiny utekli za lepší prací a buďto již zemřeli, nebo jednoduše svoje dokumenty už z jakéhokoliv důvodu nepotřebovali a my měli jistotu, že identitu můžeme použít. Vybrali jsme papíry jednoho bývalého vojáka s vyznamenáním za vzornou službu vlasti a jednoho státního úředníka. O tom, jak se v Rusku kontrolovaly dokumenty jsme měli svoje představy, ale nic jsme nechtěli nechat náhodě.

Váš otec odjel do Ruska a bez problémů zapadnul do místního koloritu. Po dvou měsících usilovné práce se dostavily první výsledky. Nechal se zaměstnat u poštovního úřadu v oblasti, kde sídlila jednak GPU a jednak britská banka. Jako poštovní doručovatel se oblékal do uniformy, která ho dokonale maskovala, v rámci možností se mohl pohybovat po městě, občas navštívil s nějakým psaním i banku. Každé odpoledne pak sedával před bankou. Krmil ptáčky, četl noviny a čekal, až se v bance objeví nějaká známá tvář. Předpokládal totiž, že ruští agenti platí našim lidem hotově a ti si peníze ukládají právě v britské bance. Nedokázal si představit, že by si někdo z nich troufnul převážet přes hranice větší hotovost. Ale pokud si peníze uložili v bance na soukromé účty a vybrali je až doma, nikdo na to v životě nemohl přijít. Až na vašeho otce. Ten skutečně jednoho dne poznal v jednom z lidí vycházejících z banky agenta z naší skupiny. Byl v Rusku více než rok a za tu dobu nám přinesl informace, které byly buď nezajímavé a nebo už jsme je získali jiným způsobem. Váš otec si tohoto člověka pozval do svého bytu, který si pro tento účel pronajal. Agentovi řekl, že od něj bude potřebovat nějaké důležité informace a proto přijel osobně. Aby měl nad celou akcí dohled. Když tento agent nabyl důvěru, začal se vyptávat na detaily akce. Váš otec mu odvyprávěl předem naučenou epizodku o tom, že jistý britský diplomat působící v Rusku se snaží prodat dokumenty vojenského charakteru. A na něm bude, aby tohoto zrádce našel. Dál pokračovat nemusel, protože na agenta začal působit meskalin, který mu rozpustil v čaji.

„Co je to meskalin?“ zeptal jsem se po dlouhém mlčení a velice zajímavém povídání paní Alice.

„Meskalin je výtažek z jednoho druhu kaktusu. Používali jsme ho vždy, když jsme z někoho chtěli dostat informace tou mírnější cestou. Jednoduše řečeno, meskalin dokáže rozvázat jazyk. A tímto způsobem váš otec zjistil všechny informace, které potřeboval. S kým se dotyčný stýká, na čem pracuje, dokonce i to, kolik od ruských agentů dostává a jaké informace jim za to dává. Váš otec měl obrovské štěstí, že hned napoprvé mu jeho odhad vyšel a že nešlápnul na poctivého agenta, který doposud nic nevěděl, ale který této informace mohl zneužít. Nehledě na to, že jakmile agent řekl vše, co věděl, bylo potřeba se ho zbavit, aby někde nemluvil. Sice se nepočítalo s tím, že by agenti pracující pro obě strany o sobě navzájem věděli a nějakým způsobem by se informovali, ale jistota je jistota a stát se mohlo cokoliv. A o praktikách na ruské straně jsme už taky věděli své. Tenkrát před tou krizí jednoho našeho agenta odhalili. A my už ho nikdy neviděli. Na naši ambasádu přišlo oznámení o jeho úmrtí a to bylo vše. Ani tělo jsme neviděli. Takže Henry na smluvené heslo přijel do Ruska a agenta, kterého váš otec udržoval pod vlivem drog, odvezl domů, do Anglie. Váš otec s vymámenými informacemi naložil po svém a za další dva měsíce měl seznam devatenácti lidí, kteří prokazatelně pracovali ve prospěch GPU. Měl v plánu ho doručit do Anglie a spolu s vedením podniknout patřičné kroky směřující k prospěchu z dezerce našich lidí. Ještě než přijel zpátky, dostali jsme od něj avízo, že něco není v pořádku. Zdálo se mu, že ho někdo sleduje. Asi prý lidi od GPU. Proto se rozhodl odcestovat napřed do Ukrajiny. A teprve poté do Anglie. První naše schůzka proběhla za dva dny po jeho příjezdu. Spolu se seznamem přivezl i dokumenty, které našel v bytě onoho omámeného agenta. Seznam na schůzku nevzal s tím, že jej dobře ukryl a že nějaký čas počká, než ho zase vytáhne. Měl velký strach, že o něm někdo ví a že ho možná bude chtít zničit.

Případ anglického rybáře XI

Už vím, proč otec přede mnou tajil obsah bedny. Věděl, že bych se moc vyptával, kdybych zahlédl šestiranný revolver. Pak tu byly náboje, asi dvě krabičky. Zase nějaké klíče a obálka s nějakým dokumentem, který jsem nebyl schopen rozluštit. Revolver byl značně zarezlý, náboje taky. Takže jsem ho uložil zpátky do bedny. Domů jsem ho brát nechtěl a Frank taky nemusí vědět všechno. Ale rozhodně jsem měl v plánu zjistit, proč ho tady otec měl. Zato klíče, rovněž rezavé, spolu s obálkou jsem si odnesl nahoru a opatrně schoval na dno rybářského batohu.

Ještě jsem měl v plánu podívat se k Henryho chatě, která byla sotva dvě minutky chůze od té otcovy. Měl jsem dost času, než se Frank vrátí s něčím k snědku a tak jsem vyrazil. Cestou jsem nikoho nepotkal. Dřív tu bylo poměrně rušno. Rekreanti, manželé na procházce, milenci. Byl tu příjemný klid a čistý vzduch. Zatím co dnes je tu mrtvo. Nikde nikdo.

Až na Henryho chatu. Když jsem viděl její otevřené dveře, podivně mi ztuhla krev v žilách. Ztuhly mi i nohy, protože jsem se zastavil. Bude tam Alice? Nebo někdo jiný? A co když je chata vykradená a opuštěná? Nezbylo mi nic jiného, než to zjistit. Pomalu jsem začal chatu obcházet. Z boku dozadu, tam byla okenice zavřená, zezadu k dalšímu boku. To jsem se ocitl u vstupu na verandu. Opatrně, skoro po špičkách jsem se sunul po ztrouchnivělých prknech směrem ke vchodu. Srdce jsem měl až v kalhotách. Co když tam právě svačí vrah, který utekl z vězení? A já mu přijdu pod kudlu. Ale pro jistotu jsem napřed zaklepal na dveře.

„Je tu někdo?“ štěknul jsem stydlivě. Slyšel jsem kroky. Mířily ke dveřím.

„Co si přejete?“ oslovila mě dáma kolem padesátky, lehce při těle, zato ve velmi slušivém kostýmku. Honem jsem nevěděl, jestli mám říct po pravdě, co tu dělám, nebo jestli si mám něco vymyslet. Zvolil jsem cestu pravdy. „Jmenuji se Charles Bradley. Jako malého kluka mě sem brával otec. Naše chata je hned vedle. Otec se přátelil s člověkem jménem Henry Dashrow. A tak jsem se chtěl podívat v jakém stavu je jeho chata. Omlouvám se, jestli už chata změnila majitele a já vás nějak obtěžuju.“ Všiml jsem si, jak žena zpozorněla, když jsem vyslovil napřed jedno a pak druhé jméno. „Pojďte dál, pane Bradley. Vidím, že máme společného známého. Henry mi říkal, že se jednou setkáme. Jenom jsem nečekala, že to bude tak brzy. A jak se Henry má?“

„No víte paní…“

„Brownová. Alice Brownová. Omlouvám se, že jsem se nepředstavila.“

„Paní Brownová, Henry je po smrti.“ Na okamžik jsem si s výkladem věci dal pauzu, protože jsem vycítil, že je to potřeba. Bylo vidět, že Alice zbledla. Jakmile mě zase začala vnímat, pokračoval jsem. „Vite, paní Brownová, já vlastně Henryho moc neznal. Naposledy jsem ho viděl na pohřbu mých rodičů. To už je hodně dávno. Až minulý týden jsem měl podivný telefonát z nemocnice. Chtěli po mě vyjádření ohledně pitvy. Taky jsem si převzal jeho osobní věci. Je mi sice líto, že zemřel, ale já dodnes nevím, proč mě uvedl jako svého příbuzného. Sice jsme se znali, ale příbuzní nejsme. Teď mi po něm zůstal malý domek a když o tom tak přemýšlím tak i tahle chata. jestli tedy není vaše.“

„Není. To víte, že není. Tak chudák Henry to má za sebou. A řekli vám, proč zemřel?“

„Řekli mi, že měl nějaké zdravotní potíže, ale konkrétně asi sami nevěděli.“

„No, Charlie, Henry je po smrti a já vám teď musím vše vysvětlit. Možná, že nebudete všemu rozumět, ale prosím. Nechte mě napřed domluvit a popřípadě potom se budete ptát.“

„Paní Alice, než začnete vysvětlovat. Říkala jste, že vám Henry vykládal, že se spolu my dva jednou setkáme. Jak to myslel?“

„No právě vám říkám. Nechte mě mluvit. Já se k tomu dostanu.“ A paní Alice začala vyprávět.

Případ anglického rybáře X

Z tvrdého spánku, který jsem si po včerejším nicnedělání zasloužil, mě vytrhnul silný zvuk lodních sirén. Jen, kdyby nebylo sedm ráno a já neměl tu šílenou kocovinu. Frankie ještě tvrdě spal. Pomalu jsem se vyhrabal z hromady dek a šel přivítat nové ráno. Dveře od chaty jsem z jistých osobních důvodů nechal otevřené a z hluboka jsem nasál čerstvý vzduch. Byl tedy rozhodně víc čerstvý, než ten uvnitř, ale ne tak, jako kdysi. Lodní doprava tu hrála významnou roli a to se někde muselo negativně projevit.
Po menší procházce po okolí se mi trochu ulevilo. Hlava přestala bolet a žaludek už taky poslouchal. Dokonce jsem měl chuť dát si snídani. Potud se moje nálada pozvolna zlepšovala. Jakmile jsem si uvědomil, že všechny naše zásoby jídla vzaly za své při včerejším zapíjení žalu, už nebyla žádná nálada. A tak mi nezbylo nic jiného, než poohlédnout se po nějaké libře a snídani zakoupit v nedalekém krámku.
Otec většinou míval v chatě schovaný menší obnos peněz, jak říkal- kdyby něco. A to něco bylo právě teď. Jen, aby tam byly ty peníze. Vrátil jsem se zpátky do chaty, zjistil, že Frank ještě spí a potichu jsem začal hledat. V mysli mi stanula plechová krabička od čaje, která stávala na poličce ve sklepní části chaty. Zapálil jsem svíčku a potichu jsem otevřel poklop. Opatrně jsem slezl po žebříku dolů. Všude bylo plno pavučin a prachu. Hromada nářadí v jednom rohu, dřevěná police v rohu druhém. Na polici petrolejová lampa, láhev s petrolejem, klubko knotu a nějaká dřevěná bedna. A taky plechová krabička od čaje. A vida. Moje paměť mě nezklamala. Krabička vydala malé tajemství a já mohl vyrazit do nedalekého krámku. Než jsem to udělal, můj zrak ještě jednou stanul na dřevěné bedně, která stála na polici. Nemohl jsem si vzpomenout, co by mohlo být uvnitř. Otec ji přede mnou nikdy neotevřel. Chtěl jsem ji otevřít já sám, ale byla zamknutá visacím zámkem, a to pěkně rezavým. A tak jsem v rohu našel malou sekyrku a zámek jsem chtěl urazit. V tom se z vrchu ozvalo Frankovo zasípání. „Asi budu zvracet.“ Nechal jsem bednu bednou a šel se podívat na toho umírajícího opilce. „Člověče, kolik jsme toho včera vypili? Hlava mě bolí, jako kdybych tam měl střepy.“ Vypadal opravdu hrozně. A tak mě napadlo vyslat ho na malou procházku. „Poslyš Franku. Včera jsme snědli všechen chleba a už nemám ani čaj. Tady máš nějaké peníze, a půjdeš nakoupit. Čerstvý vzduch ti udělá jenom dobře.“ Frank na mě hodil takový divný obličej, kterým se mě nejspíš ptal, jestli to myslím vážně. Ale když jsem mu vysvětlil cestu, pochopil a šel. Nebo se spíš sunul. Já jsem měl chvilku klidu, na to abych otevřel tu bedýnku, která mě celkem zajímala. Sešel jsem tedy zpátky do sklepa, vzal jsem sekyrku a několikrát silně udeřil do zámku. Nakonec si dal říct a povolil. Opatrně jsem odklopil víko.

Případ anglického rybáře IX

Byli jsme na místě. Před námi se objevila krásná přírodní scenérie, jako z obrazu krajináře. Všude ticho, klid. Jen v dálce bylo čas od času slyšet houkání nákladních lodí.
Vybalili jsme z kufru batohy, já zamknul auto a vydali jsme se k chatě, která byla od parkoviště asi padesát metrů. Podél celého pobřeží nebyl jediný rybář. Odemknul jsem chatu. V zápětí jsem otevřel i okenice, abych vyvětral zatuchlý vzduch a taky abych lépe viděl. Trochu prachu na stole a na skříních. Nic víc tady za těch pět let nepřibylo.
„Tak Frankie, tohle je naše rybářská chata. Tady jsem jezdíval s tátou rybařit. Když ještě žil. Potom jsem nějaký čas na rybaření neměl ani pomyšlení, ale zase jsem začal. To víš. Vzpomínky. No nic. Tak to rozbalíme.“ Otevřel jsem tmavě hnědou mahagonovou skříňku a vyndal pruty. „Tady máš a dones to k řece. Já přinesu stolek a židličky.“ Frankie přitakal, jako malý kluk, a doslova jako on, cupital k řece. Z pod postele jsem vytáhl velký kožený obal s cestovní soupravou na sezení, přibral jsem k tomu svůj batoh a celý ten náklad jsem dovlekl k řece. A potom následovalo to, co dělají všichni rybáři. Koukání do vody, sledování udic a klábosení. My jsme k tomu všemu ještě popíjeli. A protože ani já, ani Frank jsme za celé odpoledne neměli ani jeden záběr, naše zásoby bourbonu se tenčily o to rychleji. Naneštěstí pro naše rybářské nadšení, zato naštěstí pro naše játra, nás o nynějším stavu ryb v řece informoval jistý penzista, který se tu procházel. V životě by mě nenapadlo, že v Temži nebudou ryby. Museli jsme s tím rybářským vybavením vypadat jako dva blázni.
A tak jsme zase všechno sbalili a vydali se do chaty udělat nějakou náhradní večeři. Na výběr jsme toho moc neměli. Na pánvičce jsem osmažil chleba, potřel ho česnekem a nakonec to chutnalo jako topinky.
„No a co budeme dělat zítra? To pojedeme domu?“ Zeptal se mě Frank. „ Když už jsme tady, tak něco vymyslíme. Neboj.“ Ale sám jsem si nebyl jistý. Nechtěl jsem se příliš vzdalovat od chaty, nebo od řeky. Co kdyby se tady objevila Alice. I když tahle teorie s Alicí se mi najednou zdála jako totální hloupost. Moc jsem toho asi tenkrát vypil a špatně jsem si vyložil ty jejich psaníčka. Ale náhoda je náhoda a já jsem nechtěl nic propásnout. Než jsme se s Frankem uložili, naposled jsme si nalili po skleničce. V posteli jsem potom přemýšlel, jak nás udržet u řeky. Moc jsem toho ale nevymyslel.

Případ anglického rybáře VIII

Neměl jsem po ránu náladu znovu dopisy číst a tak jsem věřil, že včerejší práci jsem udělal dobře. Co ta slova znamenala? Proč jsem si je napsal. Můj odhad byl takový, že si Henry a Alice domlouvali schůzku. Asi kvůli penězům, možná taky kvůli něčemu jinému. Fotky, dokumenty, nebo spolu opravdu něco měli, co já vím? Asi to mělo být za úplňku, což byla doba právě se blížící. A Temže? Tam by mi pasovala Henryho rybářská chatka. Pokud ji ještě vlastní. Tedy vlastnil. Teď bych ji dostal já. To, mě vůbec nenapadlo. Mohl bych spojit příjemné s užitečným a trochu si zarybařit.
Už jsem se viděl na břehu Temže, se svým náčiním… Ale chtělo to parťáka. Někoho, kdo mi pomůže s případným úlovkem a taky se zásobou bourbonu. Moje volba byla jasná.
„Frankie,“ zahulákal jsem do sluchátka, „tady Charlie. Poslyš. Nechtěl by sis udělat malý výlet k Temži? Voda, pruty, ryby, bourbon, asi na dva dny. Co ty na to?“
„To je dobrý nápad, Charlie. Někam bych si vyrazil. Jenomže já neumím rybařit. Musel bys mě to naučit.“
„Franku, u Temže ti budou ryby samy skákat na háček. A švihnout prutem není nic složitého. Neboj se.“
„Tak dobrá. Já souhlasím. A kdypak by to mělo být?“
Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám Frankovi povědět, proč chci vyrazit zítra. Ale hned na to mě napadlo, že nemusí vědět úplně všechno. Co kdybych se mýlil. Potom bych vypadal jako hlupák.
„Říkal jsem si, že se prostě zítra sbalíme a vyrazíme.“
„Hned zítra?“ Divil se Frank. „Ale nakonec, proč ne? Malé dobrodružství nám neuškodí.“
„Tak jo. Jsme domluveni. Vezmi si sebou něco teplého na oblečení. Ostatní zařídím já.“
„Dobře Charlie. Už se těším. Tak zítra.“
Až po telefonátu jsem začal mít obavy, jestli jsem neudělal chybu. Přijde Alice, pokud tam nebudu sám? Obavy se po chvíli rozplynuly, protože jsem si uvědomil, že Alice nezná ani mě, natož Franka. Takže buďto přijde, i když nás uvidí oba, nebo nepřijde vůbec, protože nás nezná. Pochyboval jsem, že by Henry, než umřel, upozornil Alici na další osobu, která by se mohla objevit. Ať už to dopadne jakkoliv, alespoň si zase po dlouhé době pořádně zarybařím.
A tak jsem začal s přípravou na naši zítřejší odjezd. Do starého rybářského batohu jsem poskládal teplé oblečení, namočil jsem starší pečivo do vody s mými tajnými přísadami a zašel za paní Pascalovou s prosbou o výpůjčku automobilu na dva až tři dny. Dokonce jsem se přistihnul, jak si pobrukuji jakousi melodii, která mi asi utkvěla v podvědomí. Opravdu jsem se začínal těšit. Jak dlouho jsem nebyl rybařit? Čtyři, nebo pět let. Samou radostí jsem si nalil jednu skleničku. Když bylo hotovo těsto ze starého pečiva, nalil jsem si druhou. A u té nezůstalo. Do večera byly hotovy jak přípravy na náš výlet, tak celá láhev. Druhou a třetí jsem pro jistotu zabalil až na spodek batohu. Na večer jsem se svalil do křesla. Z pod postele jsem vytáhl staré rodinné fotoalbum a s kapkou nostalgie jsem si prohlížel zažloutlé fotky. Máma, otec, chata, ryby, já, jako malý. Ty vzpomínky mě nějak vzaly.
Nicméně druhý den, jakmile jsem se vzbudil byly vzpomínky pryč. Zato se dostavila ona včerejší melodie. Proč ne? Čekala mě příjemná cesta, a ještě příjemnější cíl. O dvě hodinky poději byly všechny potřebné věci uloženy v kufru auta paní Pascalové. Svítilo sluníčko.
Vyrazil jsem na cestu. S jednou zastávkou u Franka. Nepromluvili jsme na sebe ani slovo. Jen jsme se na sebe podívali takovým zvláštním úšklebným pohledem. Jakoby na znamení nějaké klukoviny, kterou se chystají provést dva uličníci. Mezi námi a Temží stála jen jedna zastávka u benzínové pumpy.
Za hodinu a čtvrt jsme byli na místě.

Případ anglického rybáře VII

Zvědavě jsem otevřel krabici a z ní koženou aktovku. Ano. V aktovce byl dopis. Vida. Dopis byl od Alice. Takže ohledně mé záležitosti jsem byl v koncích, zato jsem si mohl začít sestavovat skládačku Henryho milostného života. Měl jsem obavy, jestli o to vůbec stojím, ale mé rozhodnutí se ukázalo, s ohledem na okolnosti následujících dní, jako jediné správné řešení. Ono asi není morální hrabat se v soukromí cizích lidí. Zvlášť, když jsou mrtví. Na druhou stranu, už vám na to stejně nic neřeknou. A Henry mě k tomu koneckonců donutil, když mi odkázal dům s červenou brankou. Mohl mi alespoň napsat, nebo zavolat.
Ale to byly jen moje teorie a úvahy. Pravda mohla být úplně někde jinde. Tak jsem tedy dopis otevřel. Měl krásnou úpravu. Takový krasopis jsem už dlouho neviděl. Jen ten obsah mi jaksi nic neříkal. On ji chybí, ona vzpomíná, nemůže se dočkat shledání, čeká na jeho verše…
Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem já, nebo Frankie, našli nějaké verše. Ne. Žádné tam nebyly. Tedy možná byly. V dopise, který Frank četl. Ale co záleží na nějakých verších. Tedy Alici možná záleží. Ale mě? Ani nevím proč, ale onen druhý dopis jsem si u Henryho strčil do kapsy. Výborně. Alespoň jsem ušetřil cestu. Tak jsem onen dopis začal číst. Žádné verše. Nic. On vzpomíná, ona mu chybí, těší se, až se zase setkají, musí to být brzy… To byla příšerná korespondence. Všechny moje teorie ztroskotaly. Co teď?
Vytyčil jsem si tedy nový cíl. Najít Alici. Ať už to byl kdokoliv. Ale kde začít? Adresu asi doma Henry mít nebude. Adresát na dopise chyběl. Bože. Už mě z toho všeho bolela hlava. Cožpak jsem nějaký detektiv? Neměl jsem náladu na celou tu záležitost. Nalil jsem si skleničku, posadil se do křesla a lampa mi dělala společnost. Miluji tyhle chvíle. Ticho, přítmí, jen sem tam světla aut, krása.
Už jsem se onou záležitostí nechtěl zabývat. Ale toku myšlenek neporučíte. Najednou to vyplulo na povrch samo od sebe. Jestliže byl Dashrow členem organizace, o které mi Frank vyprávěl, asi v tom nebyl sám. A jestliže jediná mě známá osoba spojená s ním byla Alice, asi v tom jela taky. To znamená, že jejich pochybná milostná korespondence měla dvojí podtext. Alespoň pro případné třetí osoby, jako třeba ta moje, které by dopisy četly. Nemohl jsem určit, jak to měli ti dva doopravdy. Na to jsem měl příliš málo informací. Ale podle mého bylo v těch dopisech víc, než jen výčet tužeb a očekávání jednoho, či druhého. Jestliže jsem chtěl rozluštit případný dvojsmysl v dopisech, musel jsem začít přemýšlet, jako oni. A tak jsem vytáhl oba dopisy a začal luštit. Moje zápisky, půl hodiny a šest skleniček bourbonu mi vydaly zajímavé informace.
Když jsem se ráno probudil, kde jinde, než v křesle, svoje zápisky jsem si přečetl. V sešitě stálo: Setkáme se, chci, musíme se setkat, mám informace, peníze, úplněk, Temže.

Případ anglického rybáře VI

Už jsem na to zvyklý. Za ty roky. Na co? No přece na nerozestlanou postel. Na košili, která saje můj pot, když se v noci budím ze spaní. Na bolavá záda. To když usnu ve svém křesle. Tentokrát tomu nebylo jinak. Chvíli po probuzení jsem jen tak mžoural do okna. Mlha. Jak jinak. Ještě na chvíli jsem se přikryl svojí kostkovanou dekou. Ale po chvilce jsem si vzpomněl, že mám hned z rána povinnosti. Dashrow, Frank… A kolotoč myšlenek se opět začal točit. A tak jsem vykonal ty nejzákladnější ranní činnosti a vydal se do té mléčně husté mlhy, snídani a Frankovi vstříc.
Ani jsem nemusel zvonit. Zdá se, že Frank mě už vyhlížel z okna, protože jsme se potkali před vchodem. „Tak jak ses vyspal?“ Byla první jeho věta? Kývnul jsem, jako že asi dobře. Pomalým krokem jsme se vydali k Dashrowovu domku. Cestou mi Frank vyprávěl, jak v mládí cestoval, kde všude byl a kolik toho viděl. Nevytahoval se. Vyprávěl s nadšením. O Rusku, o Číně, Africe a bůh ví, o čem ještě.
„Tak to je teda výhra.“ Začal se Frank hlasitě smát, jakmile uviděl moje dědictví.
„Jenom počkej, až to uvidíš vevnitř, posměváčku.“
„A co tam uvidím? Recepci s obsluhou ve fraku? Nebo perský koberec? Chechtal se nahlas.“ To mě trochu namíchlo. Jeho nevhodnou poznámku jsem sice přešel mlčením, ale nevraživý pohled jsem si neodpustil.
Jakmile jsme byli uvnitř, Frank radikálně změnil názor. Neřekl to nahlas, ale já to na něm poznal. Podle očí, které se mu rozzářily údivem. „Kamaráde, tak ten si nežil špatně. Podívej, ty obrazy. Ty budou u sběratelů žádané. Doplet, Watson, Campbell… á tohle neznám. Ale asi to bude ze stejné doby. A ten koberec. Hmm, mohl bys to…“
„Franku, ale my jsme tady kvůli něčemu jinému.“ Musel jsem se mu připomenout. Byl tak mimo, že nevnímal. Frank prý kdysi studoval umění. Potom se ale zapletl s manželkou jednoho lektora a tak dostudoval.
„Já vím, ale není to krása? Kdybys je nechtěl, tak já je od tebe koupím. Mysli na mě.“
Popravdě mi v ten moment byly nějaké obrazy ukradené. Chtěl jsem najít to, co mi chtěl Dashrow údajně sdělit.
A tak jsme začali hledat. Jenomže to je těžké, když nevíte, co hledat. Jako první byla na řadě pracovna. Prohledali jsme všechny papíry, všechny knížky, dokonce i prázdné obálky. Ale kromě zaplacených účtů z různých restaurací a jednoho dopisu, adresovaného jisté Alici, jsme nic nenašli. Frank dopis prostudoval a prohlásil, že Dashrow byl suchar. Takový milostný dopis by prý on nenapsal ani z pomsty. Bohužel nebyl opatřen adresou. Stejný výsledek, tedy nic, nás čekal i v druhém pokoji, ložnici. Tam nebyly vůbec žádné dokumenty. Jen teplé zimní oblečení ve skříni, náhradní povlečení, toaletní voda, mýdlo, žiletky, nic důležitého.
Neměli jsme se čeho chytnout. Frank byl viditelně zklamaný. I já jsem byl. I když na druhou stranu to možná bylo dobře. Třeba se Frank spletl a Dashrow byl jen obyčejný, škudlivý úředníček, který miloval staré malíře a nějakou Alici. A já bych měl tím pádem klid a pokoj. Ale tahle moje myšlenka nebyla vyřčena. Zůstala u mě. Kdybych ji vyslovil, Frank by mě jistě okřikl, ať nevykládám nesmysly. Musel jsem počkat, až ho to napadne samo. To naštěstí netrvalo moc dlouho.
„Tak já aspoň uvařím čaj.“ Pípnul jsem na něj, když jsem viděl, že je bezradný a už neví, kde by hledal. Smutně se na mně pousmál a sesul se na židli. byl z toho úplně mimo.
„No kamaráde, tak já nevím. Buďto jsme něco přehlídli, nebo tady fakt nic nemá. To ale neznamená, že je čistej. Ještě je tady ten jeho rodný list. Každopádně teď máš celkem fajn bydlení. Stačí opravit tu příšernou venkovní fasádu. A nemusíš platit ten zapadlej byt.“
„Ještě nevím, Frankie. Je to tu sice pěkný, ale nevím, jestli bych si zvyk. Třeba to tu prodám a ten svůj byt koupím. Fakt ještě nevím.“
„To by si byl sám proti sobě. Je tu opravdu pěkně. Navíc klid.“
Dopili jsme čaj, já opláchnul šálky a vydali jsme se domů.
„Chodíš, jako mrtvola.“ Popíchnul jsem Franka. „Chceš ty obrazy?“ Zeptal jsem se. Frank se na mě usmál, na znamení, že oceňuje moji snahu. Ale neodpověděl. U jeho bytu jsme se rozloučili a já pokračoval v cestě. Začaly se stahovat mraky. Přidal jsem do kroku a za chvíli byl doma.
Následoval tradiční scénář. Křeslo, lampa, bourbon. Jen tak jsem se zasnil. A najednou si uvědomuji, že koukám na krabici, kterou jsem si přinesl z nemocnice. Úplně jsem na ni zapomněl. Nebyl tam náhodou nějaký dopis?

Případ anglického rybáře V

„Slyšel jsi někdy o MI6? Má to být tajná vládní organizace. Nikdo přesně neví, kolik jich je. Mají sice oficiální sídlo někde tady v Londýně, ale jednak se dovnitř jen tak nedostaneš a taky je to spíše zástěrka. Taková ukázková rezidence. Údajně mají chránit Anglii před německými špiony a před komunisty. Ale já vím, co všechno mají na svědomí, Charlie.“ V tento moment jsem nevěděl, co na to říct. Čekal snad Frank s výkladem na moji otázku „co tím myslíš?“ Ano, čekal. Frank tedy pokračoval. „Mají své lidi v Jižní i Severní Americe, na Kubě, ve Francii, v Sovětech a bůhví kde ještě. Prý dělají práci všeho druhu. Jestli víš, co tím myslím.“
Samozřejmě, že jsem nevěděl. Byl jsem mimo obraz. A tak jsem nechal Franka, aby mi vše trochu více vysvětlil.
„Údajně,“ povídá „se tahle partička objevuje všude tam, kde zákon nestačí, a nebo nemůže. Prostituce, drogy, vydírání, a to všechno pod rouškou vládního aparátu. Je to vlastně taková neřízená střela. Můžou si dělat, co chtěj, vždy si to nějak obhájí. Jsou něco, jako gangsteři, jen stojí na té druhé straně, víš? Vyvíjejí svoje vlastní zbraně, léky, drogy, falšují doklady i jména. Jako právě tenhle rodný list. Nechal jsem si to zjišťovat od jednoho známého. Takže Dashrow byl buď členem, nebo ho někdo naverboval jako svého agenta. Každopádně v něčem pěkně lítal a ty jsi v tom momentálně taky.“
„Prosím?“ S údivem jsem se podíval na Franka. „Já s ním přece nemám nic společného.“
„Teď už ano.“ Odvětil zostra Frank. „Potvrdilo se že, že jako H. Dashrow nemá žádné příbuzné, nikde neleží žádná jeho závěť, tudíž si právoplatně zdědil jeho movitý i nemovitý majetek. To znamená, že tě k něčemu potřeboval. Tedy alespoň po své smrti určitě. A jestli ti Dashrow něco chtěl sdělit, určitě to udělal. Na tobě bude, abys zjistil, jakým způsobem to udělal a co po tobě chtěl. Tedy chce. “
„Franku. Přestaň fantazírovat. Asi čteš detektivky víc, než je zdrávo. Já sice nevím, proč si vybral právě mě, ale tvé vysvětlení se mi ani trochu nelíbí a považuji to za pěknou blbost. Podívej, znal se s mým tátou, koneckonců i semnou. I když je to už přes dvacet let. A jestli neměl nikoho jiného? Tak si prostě vzpomněl na mě.“
„A já ti říkám, že v tom lítáš. Myslíš, že poslední starost umírajícího člověka je to, kdo zdědí jeho majetek? Věř mi, že normální člověk by si na tebe při své poslední hodince ani nevzpomněl. Maximálně by v duchu přemýšlel, jestli to přežije. A navíc. Odkud by doktoři věděli, na koho se mají obrátit? Myslíš, že se každého zvlášť ptají, kdo bude dědit, kdyby náhodou umřel? Musel jim to říct hned, když ho přivezli do nemocnice. To znamená, že věděl, že umře a z nemocnice už neodejde. A jak to mohl vědět? Doktor Gottlieb ti řekl, že Dashrow trpěl nějakou nemocí, která se projevuje bolestmi hlavy a žaludku. A že u nich nemá žádné záznamy. Tobě to nepřijde divné? Já ti řeknu, jak to je. Žádné záznamy totiž neexistují a on žádnou nemocí netrpěl. Ten večer, co ho přivezli, nahlásil sestřičce tvoje jméno. Takže s mluvením problémy neměl. Proč jim neřekl, jaké léky užívá? Jakou nemocí trpí? No protože on neměl, co říct. Dobře věděl, že byl někým otráven. A tak radši mlčel a svoje tajemství se rozhodl složit na tvá bedra. Takhle to vidím já.“
„Hele Frankie, musím uznat, že to celé dohromady dává smysl. Jenom mi vysvětli, proč ho otrávili? Proč ho jednoduše nezastřelili?“
„Takhle si vyřizují účty řezníci.“ Povídá. „Tohle jsou profesionálové. Dávají si záležet na tom, aby na ně nepadlo nejmenší podezření. Tedy alespoň na veřejnosti. Samozřejmě, že v MI6 vědí, která organizace ho otrávila. Ale tyhle věci prostě nikdo z nich na světlo nevynese. Mají svůj vlastní svět. Svá pravidla. Chápeš?“
„Jo.“ To bylo vše, na co jsem se v tu chvíli zmohl. Pomalu mi začalo docházet, do čeho mě Dashrow namočil. Ale proč já? Proč ne někdo jiný z té jejich organizace?
„Hele Charlie. Vypadáš unaveně.“ Přerušil Frank tok mých myšlenek, držíce v levé ruce sluchátko. „Zavolám ti taxi, ty si odpočineš. A zítra se spolu půjdeme podívat do toho jeho domku. Třeba najdeme něco, čeho bychom se mohli chytit a nějak to celé vyřešíme. Souhlasíš?“ Jeho nabídka byla jako pohlazení po duši. Najednou se mi ulevilo, protože jsem cítil, že na tuhle zatracenou věc nebudu sám a že mi s ní někdo pomůže. „Tak jo Frankie. Máš pravdu. Jsem unavený. Zítra ráno se pro tebe zastavím. Hele a moc si vážím toho co pro mě děláš. Sám bych to asi nezvládl.“
„Ale no tak Charlie. Takovou sentimentalitu u tebe neznám. I když se ti nedivím. Musí to pro tebe být nápor na nervy. Ale jsme přece přátelé a ti si mají pomáhat.“ A to se mi ulevilo ještě víc. A tak jsem se s o trochu lepším pocitem rozloučil a šel jsem vyhlížet taxi. To bylo přede mnou za chvíli. Usedl jsem na zadní sedadlo. Za deset minut mi řidič oznamoval cenu za svoji vykonanou službu. Zaplatil jsem, mávnul na pozdrav a šel zaujmout svoji oblíbenou polohu do křesla. Samozřejmě se svojí sklenkou a s lampou.
Byl jsem unavený. Byl jsem strašně unavený. Ale ne tak, jako obvykle. Byl jsem unavený tisíckrát víc. Ve své mysli jsem se ještě na chvíli podíval k Frankovi. Je to zvláštní. Znám ho tak dlouho a přesto mě dnes něčím překvapil. Ano, svoji ochotou taky. Ale hlavně, kolik toho věděl. O organizaci a jejich způsobech, o doktoru Gottliebovi. O doktoru Gottliebovi?

Případ anglického rybáře IV

O pár dní později.

„Člověče, Charlie.“ Ozvalo se ze sluchátka. „Ten tvůj známej, to bude oříšek. Poslyš, já to nechci řešit přes telefon. Je to tak trochu choulostivá záležitost. Můžeš se za mnou stavit?“ Přišlo mi legrační, že Frank dělá takové tajnosti, ale souhlasil jsem a schůzku jsme si domluvili na odpoledne toho dne, u něj doma. A tak mi zase vlezl do hlavy. Kdo? Vždyť vy víte. Dashrow. Těch pár dní, co uplynulo od návštěvy jeho domu jsem na něho vůbec nepomyslel. Jen jsem si pročítal knížky, popíjel bourbon, koukal na lampu.
Po telefonátu od Franka jsem si vzpomněl na nemocnici. Slíbili mi, že se sami ozvou, ale už je to nějaká doba a ještě nikdo nevolal. Původní plán, totiž zavolat tam sám, jsem zavrhnul, protože by mi stejně asi nic neprozradili. Tihle tajnůstkáři. A tak jsem se oblékl a vydal se na krátkou zdravotní procházku, spojenou s obědem v Monkey’s dinner a návštěvou nemocnice.
Venku kupodivu nepršelo a tak byla procházka po ulicích města příjemnou změnou mého denního návyku. Všude kolem mě chodily krásné slečny a paní, ve vzduchu bylo cítit léto. Po výborném obědě a ještě lepší kávě jsem zamířil k nemocnici. To už se obloha začala plnit těžkými mraky. Přidal jsem do kroku a za chvíli jsem byl na místě.
Tentokrát tu nebylo až tak prázdno. Vlastně, na mě až moc plno. Vzal jsem si dnešní vydání novin, které visely na zdi vedle věšáku, sednul si vedle postaršího spícího pána a čekal na příchod sestry. Ta, když přišla, byla okamžitě obklopena spolučekajícími, kteří beztak jeden vedle druhého strašlivě trpěli a proto potřebovali pomoci hned teď. První kolo jsem tedy vzdal a čekal na druhé. Asi po půl hodině, když byli ostatní čekající roztříděni do patřičných oddělení, se dostala řada i na mně.
„Dobrý den, já jsem…“ „Já vím, kdo jste. Vy se jdete informovat na svého zesnulého známého. Já si Vás pamatuji, pane Bradley. “ „Aha, ale já jsem vás nepoznal. Jste ostříhaná.“ Odpověděl jsem a přidal k tomu mírný úsměv, abych nevypadal jako buran. Kupodivu to fungovalo, neboť sestřička můj úsměv opětovala. Asi jsem byl první, kdo si jejího nového účesu všimnul. Doufám, že si od toho nic neslibovala. „Tak pojďte semnou, já vás zavedu za panem doktorem. Chtěli jsme vám zítra volat, ale když už jste tady, tak to vyřídíme hned.“ Sestřička mě vedla oddělením chirurgie k velkým, bílým dveřím, zaklepala a otevřela. Uvnitř seděl asi padesátiletý prošedivělý muž s bílou bradkou. Sestřička mu podala spis a chtěla odejít zpátky na příjem, roztřídit další těžce umírající. Ve dveřích se ještě na chvíli zastavila. „Pane Bradley, pokud by jste něco potřeboval, kdykoliv se na mně obraťte.“ Řekla potichu a rychle odešla. Pomyslel jsem si něco o zoufalství svobodných žen a o tom, jestli jsem ve svých skoro čtyřiceti letech pro nějakou ještě přitažlivý.
„Doktor Gottlieb, jméno mé.“ Vyštěknul na mně dlouhán v bílém plášti. „Pane Bradley. Vy, jak čtu ve spise, jste uveden jako jediná osoba, která má přístup k informacím o zesnulém, panu Dashrowovi. My jsme na základě pitvy zjistili, že pan Dashrow trpěl jistou nemocí, která se projevuje žaludečními nevolnostmi a bolestmi hlavy. Bohužel u nás neměl žádné záznamy, takže ani nevíme, kde a jestli vůbec, se nějakým způsobem léčil. Je mi to líto, ale nedalo se mu nijak pomoci. Máte na mně nějaké otázky?“ Zeptal se mě doktor. „Snad jen, jestli už měl pohřeb?“ „Včera odpoledne proběhla kremace, tělo bylo zpopelněno a nyní je urna s jeho popelem uložena v naší márnici. Na její vyzvednutí máte jeden měsíc. Pokud ji nebudete chtít, uložíme ji na městský hřbitov.“ „Dobře. Já si to ještě rozmyslím. Je to tedy všechno?“ Zeptal jsem se. „Já myslím, že ano. Pokud se nechcete ještě na něco zeptat.“ Odpověděl doktor. Tak jsem tedy vstal ze židle a rozloučil se.
Cestou k východu z nemocnice jsem ještě jednou potkal onu sestřičku. „Nashledanou.“ Slušně jsem pozdravil a přidal k tomu malý úsměv. „Nashledanou“ Přikývla sestřička, ovšem bez úsměvu. Tón jejího hlasu prozrazoval, že ze mě byla nervózní. Že by ode mě opravdu něco čekala? Je sice trochu starší, ale zato milá. Na chvíli jsem se nechal unést. Nebylo by to marné. „Možná ji někdy pozvu na oběd.“ Pomyslel jsem si jen tak pro sebe, ale mezi tím už si moje ruce pohrávaly s deštníkem. Už ve vchodu byl cítil zvířený prach ze silnice, kterou kropil řídký, letní déšť. Doběhnul jsem k prvnímu volnému taxíku, který postával před nemocnicí a nastoupil do něj. Křiknul jsem na řidiče jméno Frankovy ulice a zapnul zmoklý deštník.
Za patnáct minut jsem seděl u Franka v křesle a popíjel horký čaj. „Tak hele.“ Spustil Frank nervózně. „ Co ty vlastně víš o tom chlapovi?“ Chvíli jsem přemýšlel. „ No, vlastně skoro nic. Jen to, že se asi znal s mým tátou.“ „S tvým tátou?“ zeptal se udiveně Frank. Bylo na něm vidět, že tomu moc nevěří. „ Asi jo. Myslím, že měl chatu vedle té naší, u Temže. Však víš. Ty malé, rybářské chatky na břehu.“ Frank přikývnul, i když byl duchem mimo. „Byl i na pohřbu, ale stál vzadu u kaple. Víc fakt nevím. Hele Frankie. Co se děje?“ Frank byl trochu rozhozený. Snažil se to přede mnou skrýt, ale moc mu to nešlo. „Tak hele.“ Povídá skoro šeptem „ Ten rodný list, co jsi mi přinesl, je padělek. Rozumíš? Není pravej.“ „Dobře Franku.“ Snažil jsem se ho uklidnit. „ Ale co to pro mě znamená? Frank si těžce oddechl. „Henry. Takový padělek umí vyrobit jenom jedna organizace.“

Případ anglického rybáře III

Čekal bych luxusní bílou vilku, čekal bych obyčejný cihlový domek. Ale takovou barabiznu, jako měl Dashrow jsem snad ještě neviděl. Už na první pohled velice starý dům, nebo spíše domek, oprýskaná, hnědá barva na dveřích, děravá rýna. Kolem domku rostly tuje. Některé byly malé, jiné byly vyšší, než domek samotný.



Chvíli jsem přešlapoval před brankou, rozhlížel se jen tak kolem a přemýšlel, co mě čeká uvnitř. Ze svazku klíčů jsem našel ten správný, odemknul branku a s trochou strachu jsem se chystal otevřít i dům samotný.



Jenže po otevření dveří mi bylo jasné, že jen podle zevnějšku nesmím soudit celek. Jako bych byl v nějaké residenci premiéra. Jako by to byla nějaká kamufláž. Na chodbě svítil novotou krásný koberec, na stěnách visely obrazy starých lordů, jejich vévodství, a taky řeky Temže. Domek měl pouze dva pokoje. V prvním pokoji byla pracovna. Její dominantou byl velký, mahagonový, psací stůl. Kromě něj tu byla jedna dřevěná, polstrovaná židle, stolní lampa, malá knihovna, kamínka a skříňka s nádobím. Stěny zdobily tapety s orientálním vzorem a taky jedno zrcadlo. Jinak tu byly samé papíry a lejstra .V druhém pokoji byla ložnice, koupelna a záchod dohromady. Tahle půlka domu byla zřejmě zařízena k osobním potřebám. Postel s bavlněným povlečením, skříň na šaty, umyvadlo, několik toaletních potřeb. Líbilo se mi, že tu bylo čisto. Vlastně celý ten domek se mi docela líbil. Kdyby se opravila vnější fasáda, bylo by to docela příjemné bydlení.



V tom jsem si uvědomil, že tady vlastně ještě nemám co dělat. Oficiálně mě nikdo kvůli dědictví nekontaktoval. Nikdo sice neví, že tady jsem, ale nebudu pokoušet štěstí. Pečlivě jsem zamknul dveře i branku a vydal jsem se domů.



Cestou jsem přemýšlel o tom, jaký život Dashrow asi vedl. Sluňák, nebo alkoholik? Svobodný, nebo vdovec? Státní zaměstnanec, luxusní oblek, domek zvenčí zřícenina, zevnitř útulně zařízený, k tomu záhadné úmrtí. A proč do toho zatáhl mně? Je to přes dvacet let, co jsme se naposledy viděli u Temže při rybách. Vlastně jsem ho ještě viděl na pohřbu rodičů. Stál v povzdálí, sám. Možná pracoval s otcem na nějakém projektu. Možná to byl jeho nadřízený. Možná. Možná. Měl jsem z toho všeho v hlavě pěkný nepořádek. Nějaký pan Dashrow si klidně vrazí do mého života tím, že umře! A co já teď? Co s tím?



Najednou jsem stál před svým domem. Rozrušený, podrážděný. Ani jsem si nevšimnul mladé sousedky Pascalové, která se kolem mě mihla u vchodových dveří. Rychle jsem vyběhl pár schodů, odemknul jsem dveře, vplul dovnitř a zase je zamknul. Potřeboval jsem panáka, křeslo a svoji lampu.



Asi po půl hodince jsem se uklidnil. Nevím, jestli to byla zásluha lampy, která vstřebávala můj dlouhý duševní monolog, nebo půl litru bourbonu, který vstřebávalo moje tělo. Asi obojí. Ale už jsem konečně nic neřešil. Hlava byla čistá, jako padlý sníh. To jsem potřeboval. Zíral jsem na lampu, lampa zírala na mně, bylo ticho.

Případ anglického rybáře II

Konečně doma. Krabice skončila v chodbě na podlaze a já na svém křesle se sklenkou. Přehrával jsem si vzpomínky z celého svého života. Tam a zpět. Zase tam a zase zpět. A najednou mě to praštilo přímo do nosu. Najednou jsem si vzpomněl.

Jeho obličej jsem vídával ještě jako náctiletý, když jsme s tátou rybařili u Temže. Táta měl na pobřeží pronajatou chatu, jenž sousedila s chatou chlápka, který je nyní mrtvý, přesto středobodem mého myšlení. Vzpomínám si, že spolu několikrát o něčem hovořili. Ano, to bude on. V obličeji se sice změnil, ale ty základní rysy zůstaly. Možná ho změnila posmrtná ztuhlost. Možná trpěl nějakou vážnou nemocí? To by ostatně mohlo vysvětlovat jeho náhlou smrt.

Klíčem k mým otázkám, které se mi honily hlavou, měla být krabice čekající v tmavé chodbě. Na první pohled neobsahovala jakoukoliv přijatelnou odpověď, avšak jisté indicie se přece jen našly. Krabice obsahovala svazek klíčů, zřejmě od domu, vcelku kvalitní, skoro nový oblek, klobouk, a černé kožené boty, též dobré kvality. A samozřejmě malou společenskou aktovku. V té jsem našel dvě prázdné obálky, jeden nadepsaný dopis, tužku, gumu, čtyři čtvrtky papíru, kancelářské spony, lahvičku, zřejmě s inkoustem a rodný list. Tipoval bych ho na úředníčka v kanceláři, nebo v bance. Jenom mi trochu neseděla informace od sestřičky, že pan Dashrow byl státní zaměstnanec. Podle jeho oblečení bych myslel, že pracoval u nějakého soukromníka, který mu platil dost na to, aby nechodil jako otrhanec. Ale to už byly jen moje teorie. Zjistit pravdu jsem měl v plánu ještě dnes.

Můj plán bohužel nevyšel, protože sklenka, kterou jsem si po příchodu nalil, nebyla vyprázdněna a naplněna jen jednou. Při tom všem přemýšlení o panu Dashrowovi, o tom, co asi dělal a proč si vybral právě mě, jsem si bourbonu dopřál více, než je zdrávo, nebo spíše více než obvykle. A to se potom jednomu z toho pohodlného křesla nechce vstávat. A tak jsem se zakoukal na svoji oblíbenou, brčálově zelenou, venkovní lampu a do dlouhých nočních hodin jsme spolu probírali své teorie.

Tak to ještě zkusím

Hrál jsem si na spisovatele. A vzniklo z toho tohle. Doufám, že se Vám to bude líbit. Dle statistik z mého prvního blogu ten začátek nebyl zlej. Tak tady to je:

Anglie 1948







Toho večera jsem seděl doma ve svém křesle, které už dávno zapustilo kořeny do podlahy a popíjel jsem svůj oblíbený bourbon. Stará pouliční lampa, coby němý sluha. Svítila jako každý večer, na moji rozečtenou knihu. Ačkoliv venku pršelo a ona byla mokrá a ošlehaná větrem, neměla mi za zlé, že já prožíval večer v teple a suchu. Věděla. že to tak musí být, nezlobila se a já jsem jí za to byl vděčný. Naše dlouhé noční rozhovory, filozofování, teorie by určitě vydaly na docela tlustý svazek spisů.



Ale tentokrát jsem její zažloutlé a uklidňující šeptání nevnímal. V mé mysli bylo místo jen pro dnešní podivný telefonát. Asi v šest hodin večer mi volala sestřička z nemocnice Svatého Bartoloměje. Místo, jež jsem nikdy nenavštívil a kde jsem nikoho neznal. Sestřička mi sdělila, že v nemocnici právě zemřel jejich pacient a že jako jediného příbuzného uvedl mou osobu. Jméno mi sdělí, až prověří moji totožnost Je to zvláštní, ale nepamatuji se, že bych kdy měl nějakého příbuzného. Tedy kromě rodičů, kteří zemřeli při požáru našeho domu, když mi bylo sedmnáct let.



Po třetí sklence bourbonu se mi telefonát konečně vykouřil z hlavy a já se oddal rozjímání s mojí starou známou. Myšlenkové pochody byly naladěny na oblíbenou vlnu a po chvíli mi únavou spadla hlava. Křeslo už se za ta léta dobře vytvarovalo, vidouce, že mi nahrazuje postel skoro každou noc.



Když mě ráno vzbudilo bití věžních hodin, lampa už odpočívala. Venku pršelo, ostatně jako většinu roku v Anglii. Vyměnil jsem si včerejší propocenou košili za novou, a nepříliš šťasten, vyrazil jsem do nemocnice.



Cestou mě přepadl hlad a myšlenka, že můj žaludek už druhý den pracuje naprázdno. Sehnat na cestě do nemocnice slušnou snídani je problém. Ale mě můj nos nezklamal a celkem jsem si pochutnal. Vejce, slanina, toast, a kafe bez kofeinu. Tak, jak to mám rád. Zaplatil jsem a vydal se dál.



V nemocnici panovala čirá pohoda, sestřičky se věnovaly denní administrativě a jen sem tam prošel po chodbě nějaký pacient v šedém plášti.



„Dobrý den. Jmenuji se Charles Bradley. Včera jste mi telefonovali kvůli nějakému pacientovi.“ Slušně jsem oslovil sestřičku na recepci. Ta aniž by se na mě podívala, požádala mě o nějaký průkaz totožnosti. Předložil jsem ji tedy svůj rodný list. Sestřička porovnala údaje z rodného listu s kartou zesnulého pacienta, chvíli přemýšlela a pak prohodila: „Pane Bradley, pojďte se mnou, prosím.“ Tak jsem ji tedy následoval.



Nemocniční márnice bylo to poslední místo, kam bych se přál podívat. Bohužel, sestřička mě zavedla právě tam. „Tak pane Bradley. Tohle je Henry Dashrow. Tedy byl. Znal jste ho?“ Jméno mi nic neříkalo. Ale ten obličej. Ten obličej mi byl povědomý. Bohužel jsem ho nedokázal přiřadit k žádnému místu, ani k času. „Asi to bude nějaký vzdálený příbuzný, ale osobně jsem ho určitě neznal. Jak zemřel?“ zeptal jsem se pro změnu já sestřičky. „To ještě nevíme. Přivezli ho k nám předevčírem s akutní bolestí žaludku a hlavy. Včera zamřel, no a dnes jsme čekali na vás.“ „Na mě? A s čím?“ Udiveně jsem se zeptal. „S pitvou.“ Zněla suchá odpověď sestřičky. „ Né, že by jste nám tady byl co platný, ale nemůžeme ho pitvat dřív, než k tomu dáte souhlas.“ Trochu se mi přitížilo. „No samozřejmě, že vám dám souhlas. Prosím vás, můžeme jít odtud pryč?“ Poprosil jsem sestřičku. „Ale jistě“ Uchechtla se ta na kost vyzáblá žena.



Cestou z márnice vyzvedla ve skladu šedou papírovou krabici s nápisem Dashrow H. 425562435. „Tady mi to podepište a obsah krabice si můžete odnést.“ „A co pohřeb?“ Napadlo mě najednou. „Kdo zaplatí pohřeb?“ Sestřička opět zabrousila do karty a pak řekla: „ Jako bývalý státní zaměstnanec má pan Dashrow nárok na zpopelnění a uložení na místně příslušném hřbitově. Tedy jestli s tím souhlasíte.“ „Ale jistě. Pokud nemusím nic zařizovat, souhlasím.“ „Dobrá. To bude zatím vše a jakmile budeme vědět příčinu smrti, ozveme se vám. Přeji pěkný den.“ Tak mi sestřička dala najevo, že semnou pro dnešek skončila.



Zavolal jsem si taxi, abych se nemusel s krabicí trmácet přes půl města. Nebyla moc těžká, spíše velká. V taxíku jsem na chvilku usnul. Vlastně jsem spal až do té chvíle, než řidič zastavil před mým bytem. Podal jsem mu pár bankovek s typickými slovy: drobné si nechte, z kufru jsem vytáhl krabici a kývl hlavou, načež taxi pomalu odjelo.



Cestou do prvního patra se mi hlavou honilo jméno Dashrow a obličej muže, který mi už nic neřekne.



Konečně doma. Krabice skončila v chodbě na podlaze a já na svém křesle se sklenkou. Přehrával jsem si vzpomínky z celého svého života. Tam a zpět. Zase tam a zase zpět. A najednou mě to praštilo přímo do nosu. Najednou jsem si vzpomněl.