Tož jak to teď vypadá v našem šópu

Dlužen vám někajé ty písmenka, vzal jsem si můj historický noťas, který drží už jen protože se za to modlím, na terasu a za zpěvu slepic ze dvora vám dnes popíšu, jak to teď vypadá v práci.
   Mým nápadem, že bych si mohl dodělat střední školu s maturitou, byli zprvu všichni trochu zaskočeni. Ale fandili mi. Nejvíce moje spolubojovnice, zasloužilá důchodkyně Maruna. Ta to taky odnesla nejvíc. Jelikož se každé úterý z práce odporoučím o tři hodiny dřív, než bych měl, Maruna musí zůstat místo mě. Tady musim říct, že je Maruna jako dobrosrdečná babina celkem zneužívána. Spolu s ní jsou tam ještě tři chlapi a nechají ji v podstatě dělat samotnou. Ale každá sranda jednou končí páč Maruna řekla, že do žní. Po žních jde k Turkovi. Rozumnějte, že na to už s..e. No dyť. Má na to plné právo a já v jejich letech bych už asi nemohl. No nevim, jak to bude třetí ročník probíhat. Do toho učení ještě zaučovat někoho nového... a asi dva, pář řidič sedlák a prodavač v jedné osobě jde též do důchodu. Takže zbývám já, šéf, který je čím dál hlušší a senilnější, a Honza, který je na to už starý a nestihá. Kdysi dávno, to jsem byl ještě optimista, jsem věřil v nápravu šópu. No dnes už jsem vyléčený. Ale taky unavený. Naše účetní spočítala, že celkový věk zaměstnanců firmy je 564 let. A průměrný věk je tušim 54 let. Když vám řeknu, že je nás tam deset a po mě nejmladší je právě účetní, která letos oslavila padesát, je to hrůza. Tímto nechci jakkoliv očerňovat kohokoliv nad padesát. Chraň bůh. Všechno jsou to svým způsobem aktivní lidé. Ale uznejte. Nejde abych táhl sám takovou firmu. Tady můžu aplikovat látku ze školy a sice to, že pokud je někdo ve své pozici už dlouho, sklouzává k rutinním řešením, je unaven a tak dál. Solidní firma mu nabídne místo dejme tomu poradce. Už není v takovém stresu a pro firmu je stále přínosem. Ale za pultem prostě být nemůže. No náš šéf to s těmi lidmi táhne už dvacet let. Výpověď nikomu nedá. Ale posilu do šopu mi taky nesežene. Já vlastně nevim, proč vám to píšu, proč vás s tím zatěžuji. Takových starostí má určitě každý po hlavu. Mě jen mrzí, že náš šóp jde do kytek. Asi. A všichni brblou, ale nikdo nenabízí řešení. Kromě mě teda hehe. Akorát nemám ty pravomoce no. Ale jinak je taky někdy sranda. Minulý týden mi psala švagrová, že mi do obchodu hodí nějaké hadry pro mladého. Přišla a když viděla, že nejsem na prodejně, nechala si mě zavolat a spustila: Slíbil jsi, že mi ty alimenty budeš posílat pravidelně. Naděláš mi děti, pak se klidně vypaříš, mě už neser. Pochopil jsem a hrál jsem s ní. Na prodejně byli samozřejmě všichni hehehe. Vytáhla mě ven, dala mi hadry a řekla ať pak napíšu, co bylo. No všichni mlčeli, nikdo ani nepípl. Tady je vhodné zmínit, že všichni v šópu znají moji choť. No té jsem to raději řekl. Hehe. Oni jsou to všichni takové drbničky. Tak proč jim nepřiložit? No Jinak je všechno ve starých kolejích. Kdyby nebylo školy, řekl bych, že je čas na změnu. No holt to tam ještě musim vydržet, pokud to teda nepoloží ti ostatní :)

Důchodcem v 28mi

Znám všechny praktiky důchodců. Jako bych byl jeden z nich. Jednak je to tím, že tři čtvrtiny zákazníků jsou právě důchodci a jednak tím, že ode mně nejmladším spolupracovníkem je klučina 53 let starý. Asi jsem si vybral špatnou práci. Nevím, jestli jsem to tu už nepsal, no víte, jaký scénář má rozhovor důchodců?
1: Čím zrovna trpím
2: Kdo umřel
3: Kolik platím za léky
4: Co všechno nám podražili
5: Kolik berem

No uznejte. Jak mám v tomhle žít?

Tak trochu jiná knížka

Včera se tu na levé stránce objevilo pár odkazů na nějaké to zboží. Mě nejvíce zaujala, a proto vám to píšu, možnost nechat vytisknout dětem jejich vlastní knížku. Podle mně to není špatný nápad. Dítě se stane přímo součástí pohádky. Stačí vybrat pohádku, napsat jméno dítěte, bydliště a zanedlouho dorazí knížka vytištěná jen pro něj. Já nechám pro našeho Kubu vytisknout asi Tarzana.




V práci jsem IT king. Umím vkládat tabulky

Kdekoliv jinde, než v práci se považuji za průměrného uživatele pc. Mé znalosti jsou na hodnotě mírně až středně pokročilý. Ovšem když příjdu do práce, mé hodnoty se několikanásobně zvednou. Uvědomil jsem si to vlastně až dnes, když jsem sledoval Hanse, jakým způsobem objednává zboží. Hans napíše mail s jednu až dvěma položkami a odešle ho. Fajn. Ale on jediné osobě odesílá až patnáct mailů denně. Tak jsem se ho zeptal, jestli ho to baví a jestli si myslí, že to baví i toho člověka, kterému to posílá. Hans se na mě zamračil a povídá: " No a jak to mám asi dělat?"
Tak jsem mu vysvětlil, že si stačí vytvořit nějakou šablonu objednávkového formůláře v jakémkoliv formátu, uložit ji, v průběhu dne si do ni zapisovat zboží, které je potřeba objednat a na konci dne odeslat jeden jediný mail s přílohou. Ten na druhé straně se na to v klidu podívá druhý den a pošle mu jeden mail, jak to vypadá s vyřízením objednávky. Taky jsem mu vysvětlil, že potom už nemusí složitě hledat v mailech, které zboží objednal, ale že si může každou denní objednávku uložit a později se do ni dívat. Což mu celé dohromady ušetří dobrou hodinu denně.
"A to by šlo udělat?"
"Hansi, znáš ms word?"
"Jo to znám, ale nevím, na co to je."
"Aha. Tak já ti to ukážu."
"A nechceš mi to teda udělat, tu šablonu?"
Večer byl spokojený, jak želva.
Ale v ms dosu dělat umí. Náš supermoderní CML, totiž účetní software je právě v tomto programu. Když jsem se šéfa ptal, proč si nekoupí nějaký lepší program, jeho odpověď mě dostala.
" No seš normální? Víš kolik to stálo? Dyť jsme byli jedni z prvních, kdo to u nás měl." Na chvilku jsem si představil Tomáše Pacovského z Comebacku. Dovršil jsem to tím, že jsem se zeptal, jestli to bylo před, nebo po převratu.
Jednou jsem si zapomněl dobít mobil, tak jsem doma v rychlosti sebral usb kabel a připojil se na pc v práci. Když to šéf viděl, zvědavě se díval cože to tam je.
"Dobijím mobil, šéfe."
"Takhle? A to jde?"
Tak jsem vyfasoval další úkol, ukázat mu, jak se dělá s mp3, kterou dostal k Vánocům.
Já vím, že žádný učený z nebe nespadl, jenže, když si uvědomím, že ti dva dělají s počítačem déle, než já, vyvstává mi z toho otázka, jak to dokázali, že to tak nějak funguje.
Nebo třeba takový reklamní leták. Napadlo by někoho z vás, vystříhat několik obrázků z katalogu, nalepit je na papír a natisknout na to nějaký text a potom to celé okopírovat? Já nevím, ale mě tedy ne. A to byla prý normální praxe.
Takže vždy, když vstoupím do práce, stává se ze mě IT specialista. Tedy alespoň v očích mých spolupracovníků a mě to baví.
A to jsem zapomněl napsat o jehličkové tiskárně, která vypadá, jako malý kombajn a cpe se do ní toaletní papír

Jěště, že už je pátek

Řeknu Vám, to tedy byl týden. Myslím pracovní. Začalo to už v pondělí ráno, kdy jsem zjistil, že kvůli blokovému čištění nemám kde zaparkovat svoji žabičku. Jasně, že tam byly cedule už týden. Ale ko si to má pamatovat, žejo? V práci jsem se dověděl, že na mě opět nezbyly žádné peníze, takže výplatu nedostanu. To, že ji dostali snad všichni ostatní v okrese, jsem zjistil hned, jak jsem odemknul dvéře šopu. Ani rohožku mě nenechali vyhodit před ty dveře a hned mě zatlačili k pultu ba dokonce za pokladnu. No, co už. Tak jsem začal prodávat o trochu dřív. Naštěstí ten den chodili celkem rozumní zákazníci a utráceli celkem velké částky. Aby jste rozumněli, já dělím zákazníky na několik kategorií. Třeba šroubkaři. Šroubkař si do šopu přinese vzorek šroubku a řekne Vám: Já bych chtěl takovej šroubek, ale trochu tenčí a asi tak o dva centimetry delší. A já říkám: Aha. Takže vlastně chcete úplně jinej šroubek. Potom musím chvíli počkat, protože jsem se šroubkaře zeptal, kolik jich chce a on počítá. Když mi sdělí požadovaný počet kusů a já začnu počítat, pro jistotu se zeptá kolik vlasně stojí jeden šroubek. Tak tedy přestanu počítat a jdu se podívat na druhý konec obchodu do počítače. Cena šroubkaře mile překvapí a sdělí mi, že si tedy vezme celou krabici. Jdu tedy na úplně jiný konec obchodu pro krabici. To je asi tak základní profil šroubkaře. Osobně ještě šroubkaře dělím do různých podkategorií, ale o tom až jindy.
Nejradši mám zákazníky, kteří ví, pro co to vlastně do toho obchodu jdou. A ještě radši jsem, když s tím není moc práce. Ne že bych kdy odbyl někoho jenom proto, že bych se mu musel věnovat nějak dlouho. To ne. Lidem, kteří něčemu nerozumí, chtějí něco vysvětlit, potřebují radu, se věnuju stejně, jako každému jinému. Ale prostě se najdou lidi, kteří už to fakt přehánějí. Jeden příklad za všechny. Příjde ke mně pán. Má v ruce vodovodní baterii a říká: Myslíte, že by se to dalo opravit? Já na to: Pane tuhle značku sice neprodáváme, ale když mi donesete jenom ten vnitřek, můžu se podívat, jesli tam nebude pasovat něco jiného. Proč si na to radši nezavoláte řemeslníka? Měl byste to bez práce. A zákazník řekne. Jo pane, já jsem důchodce. Víte, kolik já beru důchod? Kde bych na to vzal? No a jakým klíčem to mám povolit? Já říkám: Tuhle krytku odděláte, je tam malý červík. Ten povolíte imbusákem 2,5 ručku vyděláte ven, odšroubujete chromový kryt, pod ním je mosazná matice. Ta bývá většinou 32. A Kartuš vyděláte a donesete mi ji. On řekne: Aha, a nemůžete mi ten červík povolit tady? Já totiž asi doma takový klíč nemám. A v tu chvíli je mi jasné, že opravu baterky provedu já. Zadarmo. A součet toho všeho? Já jsem přišel o tržbu cca 70Kč za klíče a zhruba o patnáct minut času. Řemeslník nemá práci. A Zákazník má ušetřeno za novou baterii, 300Kč za řemeslníka, 70Kč za klíče a spoustu času, který by věnoval shánění instalatéra. Nechá si vrátit do koruny za novou kartuš, řekne, že jsem hodnej a jde domů. A Druhý den ho potkám na parkovišti, jak tlačí plný nákupní vozík ke své čerstvě umyté Oktávce. Ze začátku mi to nevadilo, protože těch lidí nebylo tolik. Ale poslední dobou si zvykli šetřit tímhle způsobem a já s tím nic nenadělám. Jsem už takovej vůl, že když můžu, tak pomůžu. Takže jestli někdo z Vás potřebuje opravit baterku, klidně mi ji pošlete. V úterý jsem zase bezmála hodinu čmáral na papír, jak má zákazník poskládat kanalizaci v novostavbě. Nakonec mi poděkoval a že prý se určitě staví druhý den. A hádejte. Středa byla pro mě finančně pozitivní, neboť šéf usoudil, že jsem si svou pílí zasloužil únorovou výplatu. Čtvrtek byl finančně velice negativní. Ale na to pivečko mi zůstalo. No a dneska jsem ani neměl čas se nějak moc rozčílit. Byl jsem rád, že jsem všechnu práci stihnul a mohl jít koupit tátovi a dědečkovi dárky k jejich narozeninám. Co myslíte, urazí se táta, coby čerstvý důchodce, když mu z recese dám tohle?
Já doufám, že s lahví Whisky cream to vezme sportovně.

A tak se nám budou stěhovat

Je to sice škoda, ale už to tak vypadá. Naši sociálně slabší sousedé se budou stěhovat. Tuhle přišla ta... no taková... těžko ji k někomu přirovnat... stará, malá, nemytá, negramotná a začala si mi stěžovat.
"Ó pade vedouci odi nas chcou odstěhovat na kodec města. Ó pade vedouci co by tab budeb dělat? Do města daléko, žadny obchódy, to je hruza pade vedouci."
No bude se mi teda stýskat. A po čem? To tahle sousedka vždycky ráno otevře okno, na parapet položí reprobednu a počne reprodukovat hudbu. Nutno dodat celkem nahlas. Divím se, že na ni jěště neposlali OSA. Poté se odebéře do asi patnáct metrů vzdálené nálevny, kde setrvá do poledne. Zajímavé je, že cestu tam zvládá rychleji, než cestu zpátky. Jo je to kino sledovat tohle hemžení kolem. A kolik nepořádku tihle lidi uklidí. Zvláště toho kovového. A někdy i víc. A o tohle všechno my příjdeme. Bude nuda.

Odvoz ledničky

Minulý týden mi říká Milka, moje spolubojovnice v důchodovém věku: "Ty JIrko. My jsme s dcerou v pátek byly kupovat ledničku do toho novýho bytu, co koupila. A voni ty potvory z obchodu chtěly za dovoz tři kila. Hajzlíci. A za výnos do patra ještě příplatek. Voni by to táhli výtahem a pak by mi řekli, že to táhli do toho šestýho patra po svejch. No to bych se na to mohla. To bych se nedoplatila. Nemohli by jste mi to s Jardou přivézt? Já se ještě domnuvím s šéfém, jestli můžete, jó?"
"Nic nedomlovejte, dejte mi účtenku a my to tam zavezem." zamumlal jsem.
"Nene. To mi musí schválit šéf."
Tak jsem Milku nechal a šel něco dělat.
Den na to si mě zavolal šéf. "Ty Jiro. Je potřeba, abyste s Jardou vyzvedli...
"Já vím. Milka mi to říkala. Jde vo tu ledničku. Že jo." odsekl jsem šéfovi.
"Jo. Tak sakra co s tím chodí za mnou, když to máte domluvený? Se z ní jednou zdrcnu."
Uchechtnul jsem se, ale opatrně, aby to šéf neviděl a neslyšel.
Milka je zvláštní tvor. Minimálně jednou denně mě něčím překvapí. A to v šópu pracuje asi deset let. "Jirkóóó. Jakej vrták na desítku hmoždinku mám dat?"
"Desítku Milko." Povídám já. Tohle slýchávám dost často. Milka je prostě Milka.
V naplánovaný den Jsem od Milky dostal instrukce, v kterém že (jediném) elektru máme s Jardou ledničku vyzvednout a plánek, nebo mapku, nebo co to vlastně bylo, podle které jsme se měli dostat na místo činu. Nakonec jsem adresu musel vygooglovat, jelikož jsem nechtěl strávit dopoledne hledáním "toho žlutého paneláku z prava."
Když jsme s Jardou přijeli k elektru, nechal jsem ho, aby zajel do vjezdu pro zásobování. Jarda pirát totiž jezdí s dodávkou, která je přestavěná na valník. A jako takový je trochu delší. Nechtěl jsem, aby zavazel na parkovišti a tak mu říkám.
"Hele, Jardo. Couvni tady do toho vjezdu, nech vystrčenej jenom čumák. Nevím kudy nám tu ledničku dovezou. Čekej tady, já se zeptám. Jestli nám to dovezou normálnám vchodem, já na tebe mávnu a ty přihrčíš. Jestli zadem, tak zůstaneš tady."
"Jasný." povídá Jarda.
"Dobrý den. Mám tady pro kolegyni vyzvednout ledničku. Kde ji dostanu? Tady, nebo zboží dáváte zezadu?" Prodavačka sešrotovala mnou poskytnutý lístek a praví, že tady zepředu. Potom vzala firemní linku a hlásila: Pepo máš tady výdej, Pojď si to vyřídit."
Já jsem se otočil a vyšel z prodejny, že mávnu na Jardu. Mávám, mávám a nic. Tak jsem Jardovi zavolal. "Co je? Jedem."
"Ježiš sorry Já jsem trochu zaklimbal."
Navedl jsem Jadu, tak aby byla nakládka co nejlehčí. Vrátil jsem se zpátky do obchodu a prodavačka se ptá.
"Co si přejete?
"No já čekám na tu ledničku."
"Ahaaa. Pepóóó."
Konečně nám Pepa přivezl kýžený tovar. S Jardou jsme ledničku opatrně naložili a vyjeli. Jelikož nás překvapila jednosměrka, kterou jsem nevygooglil, museli jsme k sídlišti přijet z druhé strany. Jarda začal nadávat a pro jistotu udělal zadním kolem krásnou rýhu do upravovaného trávníku před vjezdem do sídliště. Prý aby jsme trefili zpátky. Začal hledat ten správný panelák.
"Jardo. Kam to čumíš?"
"Hledám žlutej panelák na pravo. Ale žlutej je jenom nalevo. Nejsme tady blbě?"
"Jardo. Ale my přijeli z druhý strany. Takže hledáme žlutej nalevo."
"Aha"
Sídliště bylo do tvaru čtverce. Uprostřed byl takový ten multisportovní areál a jinak trávník. Sundali jsme ledničku, kterou vzal Jarda na rudl, já jsem ještě vytáhl dvě krabice, které jsem měl taky přivézt a jali jsme se hledat ten správný vchod. Bál jsem se, že se Jarda zeptá, jak najdem prostřední vchod, ale Jarda mě překvapil a na nic se neptal. A tak jsme šli vchod od vchodu a odpočítávali jsme. A najednou vidím, jak Jarda, zabraný do počítání, míří z chodníku přímo na ten podmáčený trávnák. A už jsem stihl zařvat jenom: Bacha ledničkaaa.
Jarda se leknul, přestal počítat vchody a otočil se směrem k ledničce zrovna v tu chvíli, kdy jedno kolo rudlu sjelo z chodníku na trávník, lednička se zakymácela a začala padat na pravou stranu. Jarda pustil rudl a chtěl chytat na pravé straně. Jenomže jakmile se rudl zastavil, lednička silou setrvačnosti začala padat dopředu. V té chvíli už jsem si představoval, jak škrtám další částku ve splátkovém kalendáři který mi vystavila Milka. ale Jarda, ač čerstvý pětapadesátník , sebral všechny síly, které měl momentálně s sebou a padající ledničku doslova oběhl a chytil. Potom bylo pět vteřin ticho.
Když jsem se podíval na Jardu po jeho výkonu, vyprsknul jsem v nezastavitelný smích. Dokonce jsem musel položit i ty krabice, abych se mohl vyřehtat. Výraz Jardovy tváře si budu ještě dluho pamatovat. Ten se divil, co se stalo a že to vůbec chytnul. Prostřední vchod jsme našli. V přízemí se motali jacísi dva zedníci.
"Chlapi, podržte nám dveře vod výtahu. Dík." huknul Jarda. Lednice se tam vešla taktak. Potom jsme zjistili, že my se tam už nevejdem. Nakonec jsme lednici vytáhli, já jsem vešel do výtahu a Jarda na mě natlačil lednici. Dveře se zavřeli, což byl jasný signál pro Jardu, že má jít pěšky. Já bych totiž s tou lednicí sám nepohnul, takže bych pro něj ten výtah poslat nemohl. Tak si čekám v šestém patře, až mě Jarda vysvobodí. A slyším, jak se sune patro po patře, funí u toho a kleje, že se na to měl radši vykašlat. Užuž byl u dveří, když v tom se výtah zase rozjel a já jsem se ocitl znovu v přízemí. Dveře výtahu se otevřely a já přes krabice viděl jen čelo zedníka.
"Kurva chlapi vy to ještě nemáte venku? Já na to nemám celej den tady." Mezi tím na mě Jarda zkoušel klepat v šestém patře.
"Haló. Seš tam?
No. Nakonec jsme se setkali v šestém. Ledničku jsme dali na Milkou určené místo, řekli jsme si, že se dílo zdařilo a šli jsme k autu. Jarda udělal ještě jednu rýhu v trávníku a společně jsme jeli řešit další úkoly.

Byl jednou jeden šóp

Po ne zase tak dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl jednou za čas přiblížit vám dění v jednom moravském šópu. Jak už to někdy bývá, to co stvoří osud a blbec, nevymyslíš. Prostě mi přišlo líto, že bych si všechny ty situace a historky měl nechávat pro sebe. Pro jistotu pozměním jména mých spolupracovníků, šéfa nevyjímaje. Co kdyby náhodou. Samozřejmě jsou věci, které prostě nepopíšu. Prostě to nejde. To na mě většinou zákazník dělá nějakou grimasu, gesto, nebo tak něco, aby mi vysvětlil, čeho si žádá. To se popisuje fakt špatně. Co se popisuje dobře, to jsou naši nepracující, kteří si k nám chodí směňovat sociálku na drobné mince. To když je navštíví paní "poštarka". Je toho víc, takže se těšte.