Případ anglického rybáře XI

Už vím, proč otec přede mnou tajil obsah bedny. Věděl, že bych se moc vyptával, kdybych zahlédl šestiranný revolver. Pak tu byly náboje, asi dvě krabičky. Zase nějaké klíče a obálka s nějakým dokumentem, který jsem nebyl schopen rozluštit. Revolver byl značně zarezlý, náboje taky. Takže jsem ho uložil zpátky do bedny. Domů jsem ho brát nechtěl a Frank taky nemusí vědět všechno. Ale rozhodně jsem měl v plánu zjistit, proč ho tady otec měl. Zato klíče, rovněž rezavé, spolu s obálkou jsem si odnesl nahoru a opatrně schoval na dno rybářského batohu.

Ještě jsem měl v plánu podívat se k Henryho chatě, která byla sotva dvě minutky chůze od té otcovy. Měl jsem dost času, než se Frank vrátí s něčím k snědku a tak jsem vyrazil. Cestou jsem nikoho nepotkal. Dřív tu bylo poměrně rušno. Rekreanti, manželé na procházce, milenci. Byl tu příjemný klid a čistý vzduch. Zatím co dnes je tu mrtvo. Nikde nikdo.

Až na Henryho chatu. Když jsem viděl její otevřené dveře, podivně mi ztuhla krev v žilách. Ztuhly mi i nohy, protože jsem se zastavil. Bude tam Alice? Nebo někdo jiný? A co když je chata vykradená a opuštěná? Nezbylo mi nic jiného, než to zjistit. Pomalu jsem začal chatu obcházet. Z boku dozadu, tam byla okenice zavřená, zezadu k dalšímu boku. To jsem se ocitl u vstupu na verandu. Opatrně, skoro po špičkách jsem se sunul po ztrouchnivělých prknech směrem ke vchodu. Srdce jsem měl až v kalhotách. Co když tam právě svačí vrah, který utekl z vězení? A já mu přijdu pod kudlu. Ale pro jistotu jsem napřed zaklepal na dveře.

„Je tu někdo?“ štěknul jsem stydlivě. Slyšel jsem kroky. Mířily ke dveřím.

„Co si přejete?“ oslovila mě dáma kolem padesátky, lehce při těle, zato ve velmi slušivém kostýmku. Honem jsem nevěděl, jestli mám říct po pravdě, co tu dělám, nebo jestli si mám něco vymyslet. Zvolil jsem cestu pravdy. „Jmenuji se Charles Bradley. Jako malého kluka mě sem brával otec. Naše chata je hned vedle. Otec se přátelil s člověkem jménem Henry Dashrow. A tak jsem se chtěl podívat v jakém stavu je jeho chata. Omlouvám se, jestli už chata změnila majitele a já vás nějak obtěžuju.“ Všiml jsem si, jak žena zpozorněla, když jsem vyslovil napřed jedno a pak druhé jméno. „Pojďte dál, pane Bradley. Vidím, že máme společného známého. Henry mi říkal, že se jednou setkáme. Jenom jsem nečekala, že to bude tak brzy. A jak se Henry má?“

„No víte paní…“

„Brownová. Alice Brownová. Omlouvám se, že jsem se nepředstavila.“

„Paní Brownová, Henry je po smrti.“ Na okamžik jsem si s výkladem věci dal pauzu, protože jsem vycítil, že je to potřeba. Bylo vidět, že Alice zbledla. Jakmile mě zase začala vnímat, pokračoval jsem. „Vite, paní Brownová, já vlastně Henryho moc neznal. Naposledy jsem ho viděl na pohřbu mých rodičů. To už je hodně dávno. Až minulý týden jsem měl podivný telefonát z nemocnice. Chtěli po mě vyjádření ohledně pitvy. Taky jsem si převzal jeho osobní věci. Je mi sice líto, že zemřel, ale já dodnes nevím, proč mě uvedl jako svého příbuzného. Sice jsme se znali, ale příbuzní nejsme. Teď mi po něm zůstal malý domek a když o tom tak přemýšlím tak i tahle chata. jestli tedy není vaše.“

„Není. To víte, že není. Tak chudák Henry to má za sebou. A řekli vám, proč zemřel?“

„Řekli mi, že měl nějaké zdravotní potíže, ale konkrétně asi sami nevěděli.“

„No, Charlie, Henry je po smrti a já vám teď musím vše vysvětlit. Možná, že nebudete všemu rozumět, ale prosím. Nechte mě napřed domluvit a popřípadě potom se budete ptát.“

„Paní Alice, než začnete vysvětlovat. Říkala jste, že vám Henry vykládal, že se spolu my dva jednou setkáme. Jak to myslel?“

„No právě vám říkám. Nechte mě mluvit. Já se k tomu dostanu.“ A paní Alice začala vyprávět.