Případ anglického rybáře XII

„Znám, tedy znala jsem jak Henryho, tak vašeho otce. Bylo těsně po válce, když jsme spolu začali pracovat v jednom hospici. Už ani nevím, jak se jmenoval. Důležité bylo, abychom si v té těžké době co nejrychleji našli nějaké zaměstnání, kterého bylo nedostatek. A tehdy jsme se z nás stali přátelé. Jenomže postupem času už nebylo potřeba tolik lidí a tak jsme se rozhodli, že odejdeme někam jinam. Henry za války zachránil krk synkovi nějakého vlivného politika. Dostal od něj hodinky a příslib, že mu kdykoliv pomůže. Henry ho tedy navštívil a domluvili se, že nám něco sežene. Společně jsme tedy začali pracovat pro jednu organizaci, která tu byla ještě před válkou. Jejím úkolem byla a dosud je zahraniční špionáž. Dnes už to funguje jinak, ale tehdy měla tahle skupina nedostatek lidí a tak brali s povděkem všechny, kdo alespoň trochu vyhovoval jejich obecným požadavkům. Z počátku nám byly přiděleny jenom papíry a zase papíry. Časem nás začali posílat do terénu jako kurýry. A protože naše výsledky byly velmi dobré, byly nám přidělovány i jednodušší samostatné úkoly. Šlo nám to celkem dobře. Došlo to až tak daleko, že nakonec jsme ovládali velkou skupinu lidí a zodpovídali se jen šéfovi. Ta skupina měla na starosti v podstatě celou východní Evropu. V každé zemi jsme měli buď vlastní rezidenturu, nebo, tam, kde to nešlo, byli naši lidé obsazováni do našich oficiálních ambasád. Byla to nádherná léta. Celá Evropa nám ležela u nohou. Mohli jsme cokoliv. Cokoliv. V Evropě snad není země, kde jsme nebyli.

Potom nastala zvláštní doba, kterou odstartoval krach na newyorské burze v roce 1929. Ta, jak asi víte, vyvolala světovou hospodářskou krizi. Pro nás to znamenalo, že jsme museli náklady na naše akce stáhnout na minimum. A naše platy byly taky o dost menší. Proto se stávalo, že někteří z naší skupiny, ale jak se později ukázalo, i lidé z ostatních skupin, začali nabízet své služby v Rusku. To, jako jednu z mála zemí krize nezasáhla. Takže si ruská informační služba GPU, dnešní NKVD, mohla dovolit platit kromě svých agentů taky agenty naše. A podle toho, co jsme zjistili, toho využívala naplno. A naši agenti taky. Dostali, co chtěli. Dolary, libry nebo třeba zlato. Jenomže zatím co my jsme jejich případné falešné informace nebyli schopni odhalit, ruští agenti byli o všem dokonale informovaní a věděli, o které lidi jde. Podařilo se nám sice pár z nich odhalit. Ale moc jich nebylo. A my jsme v té době bohužel takové ruské přeběhlíky neměli. V Rusku jim tloukli do hlavy, jaké špinavé praktiky používáme a bůh ví co ještě. Vyvolali v nich strach přeběhnout. A ten strach opravdu fungoval. Nezbylo nám nic jiného, než se v Rusku infiltrovat do jejich organizace a tyhle přeběhlíky identifikovat. I za cenu prozrazení. Tak zněl rozkaz šéfa. Ne zabít, ne dovézt je zpátky. Pouze jsme je měli odhalit a nahlásit. Hráli jsme vabank.

Volba padla na vašeho otce. On jediný, když na to přišlo, se dokázal fyzicky tak přizpůsobit, že od Rusínů nebyl k rozeznání. Navíc uměl nejlépe mluvit rusky a měl výtečnou paměť na jména a tváře. Já a Henry jsme ho měli podporovat z Anglie. Tři měsíce jsme se na tuhle věc připravovali. Studovali jsme ruské tiskopisy, které se nám dostaly do ruky, abychom mohli vytvořit nového občana Ruska a jeho život. Školu, vojenskou službu, bydliště. Vše do nejmenších detailů. Současně, pokud by něco nevyšlo, jsme tvořili ještě nového občana Ukrajiny. K tomu nám sloužily dokumenty lidí, kteří z Ruska, nebo Ukrajiny utekli za lepší prací a buďto již zemřeli, nebo jednoduše svoje dokumenty už z jakéhokoliv důvodu nepotřebovali a my měli jistotu, že identitu můžeme použít. Vybrali jsme papíry jednoho bývalého vojáka s vyznamenáním za vzornou službu vlasti a jednoho státního úředníka. O tom, jak se v Rusku kontrolovaly dokumenty jsme měli svoje představy, ale nic jsme nechtěli nechat náhodě.

Váš otec odjel do Ruska a bez problémů zapadnul do místního koloritu. Po dvou měsících usilovné práce se dostavily první výsledky. Nechal se zaměstnat u poštovního úřadu v oblasti, kde sídlila jednak GPU a jednak britská banka. Jako poštovní doručovatel se oblékal do uniformy, která ho dokonale maskovala, v rámci možností se mohl pohybovat po městě, občas navštívil s nějakým psaním i banku. Každé odpoledne pak sedával před bankou. Krmil ptáčky, četl noviny a čekal, až se v bance objeví nějaká známá tvář. Předpokládal totiž, že ruští agenti platí našim lidem hotově a ti si peníze ukládají právě v britské bance. Nedokázal si představit, že by si někdo z nich troufnul převážet přes hranice větší hotovost. Ale pokud si peníze uložili v bance na soukromé účty a vybrali je až doma, nikdo na to v životě nemohl přijít. Až na vašeho otce. Ten skutečně jednoho dne poznal v jednom z lidí vycházejících z banky agenta z naší skupiny. Byl v Rusku více než rok a za tu dobu nám přinesl informace, které byly buď nezajímavé a nebo už jsme je získali jiným způsobem. Váš otec si tohoto člověka pozval do svého bytu, který si pro tento účel pronajal. Agentovi řekl, že od něj bude potřebovat nějaké důležité informace a proto přijel osobně. Aby měl nad celou akcí dohled. Když tento agent nabyl důvěru, začal se vyptávat na detaily akce. Váš otec mu odvyprávěl předem naučenou epizodku o tom, že jistý britský diplomat působící v Rusku se snaží prodat dokumenty vojenského charakteru. A na něm bude, aby tohoto zrádce našel. Dál pokračovat nemusel, protože na agenta začal působit meskalin, který mu rozpustil v čaji.

„Co je to meskalin?“ zeptal jsem se po dlouhém mlčení a velice zajímavém povídání paní Alice.

„Meskalin je výtažek z jednoho druhu kaktusu. Používali jsme ho vždy, když jsme z někoho chtěli dostat informace tou mírnější cestou. Jednoduše řečeno, meskalin dokáže rozvázat jazyk. A tímto způsobem váš otec zjistil všechny informace, které potřeboval. S kým se dotyčný stýká, na čem pracuje, dokonce i to, kolik od ruských agentů dostává a jaké informace jim za to dává. Váš otec měl obrovské štěstí, že hned napoprvé mu jeho odhad vyšel a že nešlápnul na poctivého agenta, který doposud nic nevěděl, ale který této informace mohl zneužít. Nehledě na to, že jakmile agent řekl vše, co věděl, bylo potřeba se ho zbavit, aby někde nemluvil. Sice se nepočítalo s tím, že by agenti pracující pro obě strany o sobě navzájem věděli a nějakým způsobem by se informovali, ale jistota je jistota a stát se mohlo cokoliv. A o praktikách na ruské straně jsme už taky věděli své. Tenkrát před tou krizí jednoho našeho agenta odhalili. A my už ho nikdy neviděli. Na naši ambasádu přišlo oznámení o jeho úmrtí a to bylo vše. Ani tělo jsme neviděli. Takže Henry na smluvené heslo přijel do Ruska a agenta, kterého váš otec udržoval pod vlivem drog, odvezl domů, do Anglie. Váš otec s vymámenými informacemi naložil po svém a za další dva měsíce měl seznam devatenácti lidí, kteří prokazatelně pracovali ve prospěch GPU. Měl v plánu ho doručit do Anglie a spolu s vedením podniknout patřičné kroky směřující k prospěchu z dezerce našich lidí. Ještě než přijel zpátky, dostali jsme od něj avízo, že něco není v pořádku. Zdálo se mu, že ho někdo sleduje. Asi prý lidi od GPU. Proto se rozhodl odcestovat napřed do Ukrajiny. A teprve poté do Anglie. První naše schůzka proběhla za dva dny po jeho příjezdu. Spolu se seznamem přivezl i dokumenty, které našel v bytě onoho omámeného agenta. Seznam na schůzku nevzal s tím, že jej dobře ukryl a že nějaký čas počká, než ho zase vytáhne. Měl velký strach, že o něm někdo ví a že ho možná bude chtít zničit.