Asi je to jinak, než se zdá

Jezím autem. Každej týden tankuju benzín. Za čtyři stovky. Někdy, když se mi nechce zajíždět na moji oblíbenou benzínku, tankuju u té, kterou mám po cestě z práce. Prodavači se tam střídaj tak, jak všude jinde. Jeden z nich je divnej. Je mu kolem padesátky. A taky kolem padesáti kilo. Takovej vyschlej. Má divný voči. "Feťák." Nebo tak něco. Má intonaci, jako teplouš. Mluví slušně, ale ten tón. Na jeho pažích hledám vpichy po jehle. Nic tam nemá. Tak nevím. Ale divnej je. Nevyspalej, pomuchlanej. Nevim.
A pak byl nakupovat on u nás. A nebyl sám. Spolu s ním tam byla ještě jedna osoba. Když jsem viděl, jak vcházejí do obchodu, hned mi bylo něco divný. Přišel se svoji dcerou. Ona byla mentálně postižená a nemohla chodit. On ji držel zezadu za pas tak, aby dělala aspoň malý krůčky. Ona po mě něco chtěla, on překládal. Řekl ji, kolik mi má zaplatit, pomohl to spočítat, posbíral asi padesát korun, které ona shodila. Pak jsem je viděl, jak spolu odchází, on ji poutá v autě, opatrně, pořád na ni mluví, hladí ji po tvářích...
Došlo mi, proč asi vypadá, tak jak vypadá. Kolik dá asi práce starat se o postižené dítě? Ve dne, v noci. Co sil to musí stát. A přitom na té benzince vypadá úplně jinak.