Případ anglického rybáře XIV

Vůbec se mi od řeky nechtělo. Klidně bych tu zůstal ještě pár dní. Jenomže s takřka nulovou zásobou jídla, pití a peněz by to nebylo ono. Přece jenom mám raději, když mi nekručí v břichu. Když jsme vše odnosili do auta, zavřel jsem okenice a zamknul dveře. Dokázal bych si představit prožít tu celé léto. Snad někdy. Nasedli jsme s Frankem do auta a vydali se na zpáteční cestu do Londýna.
Cesta ubíhala příjemně, neboť mě Frank bavil vyprávěním o své prababičce, která byla choromyslná a občas vyváděla zajímavé kousky. Jednou prý se šla projít do města a když se vrátila, měla s sebou malou opičku s modrým obojkem. Někdy taky upekla buchtu a potom ji šla naházet rybám do jezera. Nakonec umřela ve spánku.
V Londýně opět pršelo. Nebyla zima, ani mlha. Ale pršelo. Franka jsem zavezl až domů, aby se nemusel tahat s batohem pěšky. Na otázku, jestli ještě nechci jít k němu na čaj, jako poděkování, jsem mu zdvořile odvětil, že mi poděkuje příště, protože mám ještě spoustu práce. Tak jsme se rozloučili a já jsem se vydal ke svému bytu. Měl jsem v plánu doma vyzvednout nějaké peníze a paní Pascalové natankovat do auta nějaký benzín. Původní nápad, totiž auto ji ještě umýt, za mě vyřešilo počasí.A tak jsem ji chtěl aspoň koupit nějakou drobnost, jako poděkování za výpůjčku auta. Stejně jsem musel nakoupit nějaké jídlo a pití. Doma jsem vyložil batohy, trochu se opláchnul, protože jsem zrovna nevoněl, vzal jsem si čisté oblečení a vyrazil jsem k autu.
„Pane Bradley. Vy už jste zpátky?" ozvalo se mi venku za zády, když jsem odemykal auto. Otočil jsem se za známým hlasem paní Pascalové.
„Dobrý den. Ano, s kamarádem jsme před chvílí přijeli. Představte si, paní Pascalová, že v Temži už nejsou skoro žádné ryby. Věřila by jste tomu? Tak jsme se sbalili a vrátili se. Ještě vám zajedu natankovat nějaký benzín a přitom si ještě nakoupím. Nebude vám to vadit?"
„Ale jistě, že ne. Vlastně, mohla bych se s vámi svézt do krámu?"
„Samozřejmě. Je to vaše auto."
Na čerpací stanici jsem do auta naládoval tolik benzínu, kolik se tam jen vešlo, protože to bylo poprvé, kdy paní Pascalová neodmítla. Nikdy, když jsem si její auto půjčoval mi nedovolila, abych ji benzín doplnil. Říkávala vždycky, že mi ho kdykoliv ráda půjčí, protože prý mám zlaté ruce a už jsem ji prý v bytě udělal spoustu práce při různých opravách. Paní Pascalová byla už pátým rokem vdova a byla na všechno sama. Takže jsem k ní občas zašel něco opravit, dotáhnout, prostě různě. Chodil jsem tam celkem rád. Byla hezká, vždy milá a uměla ten nejlepší koláč, jaký jsem kdy jedl.
V krámku jsem koupil dvě plechovky šunky a chleba. A bourbon. Abych nevypadal, jako opilec, přibral jsem k tomu raději ještě nějaké ovoce. Paní Pascalová si taky nakoupila, co potřebovala a tak jsme mohli jet domů. Až v autě jsem si vzpomněl, že jsem jí chtěl koupit nějakou drobnost. Tak šunka ani chleba nebyly to pravé. A to ostatní vlastně taky ne. A tak jsem udělal to, co jsem chtěl udělat dávno, ale nebyl čas, nebo příležitost.
„Poslyšte Camillo, nemáte chuť na nějaký výborný oběd? Mohli bychom zajít do té nové restaurace vedle zoo." Podívala se na mě, chvilku mlčela, jen se tak usmívala a pak řekla. „Fajn"
Paní Pascalová, tedy Camilla, se mi líbila a já bych si dokázal představit život s ní. Jenže jsem se bál navázat jakýkoliv bližší kontakt. Bylo to sice už pět let, co její manžel zemřel, ale já si nebyl jistý, jestli v sobě ještě nenosí smutek. Tedy smutek asi nosila. To bylo vidět, když se někdy jen tak zadívala někam do neurčita a chvíli nevnímala, co se kolem ní děje. Prostě jsem nevěděl, jestli by byla svolná navázat nový vztah.
Restaurace vedle zoo se ukázala, jako dobrá volba. Příjemné posezení, rychlá obsluha a hlavně znamenitý kuchař. Camilla navrhla, abychom si dali nějakou rybu, když už jsem nic neulovil. Podle výrazu v její tváři jsem pochopil, že si do mě chce jen malinko dloubnout. Odpověděl jsem úsměvem. Štika na severský způsob byla výborná.
Po obědě jsem nám ještě objednal kávu a Camille zákusek. Povídali jsme si o všem možném a povídali jsme si dlouho. Tak dlouho, že když jsme dorazili domů, už se začalo smrákat. Doprovodil jsem Camillu k jejím dveřím, popřál hezký zbytek večera a odešel. Na nic víc jsem se nezmohl. A dlouho mě to mrzelo. Taková příležitost.
Doma jsem pouklízel nakoupené věci, tedy kromě bourbonu. Ten zůstal na stole vedle křesla. Potom jsem taky volal Frankovi. Chtěl jsem vědět, jestli je vše v pořádku a jestli se nechce stavit. Ale Frank asi nebyl doma, protože telefon nebral.
Nějak se mi nechtělo trávit večer sám. Tak jsem si vzal na čtení Pověsti starého Londýna, zachumlal jsem se do deky a nalil si skleničku. Samozřejmě, že jsem v křesle usnul.
Další ráno s bolavými zády. Nebyl jsem vůbec ve své kůži. Buďto to bylo tím tlakem, nebo včerejším odpolednem. A nebo obojím. Chtěl jsem to rozchodit tím, že si zajdu pro noviny. Když jsem byl před vchodem, uslyšel jsem stejný hlas, jako včera. Camilla. „Dobrý den, Charlie"
„Dobrý den, Camillo. Jak jste se vyspala?"
„Charlie, chtěla jsem vám poděkovat za včerejší odpoledne. Už dlouho jsem nebyla s někým ve společnosti. Bylo to pro mně více než příjemné." Začal jsem se červenat, protože jsem nevěděl, co na to mám říct. Tak jsem alespoň pokrčil rameny ve smyslu, jako že chápu.
„Chtěla bych vás na oplátku pozvat na večeři. K sobě domů."
Chvíli jsem mlčky stál a přemýšlel, co to znamená. Chce mi jen poděkovat za včerejšek, nebo je v tom něco víc? Rozhodl jsem se, že její pozvání příjmu.
„Velice rád přijdu, Camillo. V kolik hodin?“
„Dejme tomu kolem šesté?“
„Dobrá, v šest hodin.“
Najednou už mi nebylo divně. Bylo mi báječně. K novinám, pro které jsem původně šel, jsem přibral lahvinku červeného vína a dokonce i květiny. Doma jsem si uvařil čaj a chtěl si přečíst noviny. Ale co v nich bylo napsáno, šlo úplně mimo mě. Duchem jsem byl někde jinde. Ano u Camilly. Noviny jsem odložil a radši jsem si šel uvařit něco na oběd.
Po jídle jsem se rozhodnul, že se na večer musím připravit. A abych Camille při večeři neusínal, což by bylo velice trapné, usadil jsem se do křesla, přikryl se dekou a uložil se k odpočinku.
Probudil jsem se kolem třetí hodiny, zcela odpočat, a tak jsem pokračoval v přípravách. Napustil jsem si plnou vanu teplé vody a dobré půlhodiny jsem si myl všechno, co se mýt dá.
Taky jsem se oholil, zastřihl šediny a nehty, polil se parfémem. Našel čistou košili, uvázal kravatu, vzal nejlepší oblek, vyčistil zuby. To už bylo kolen půl šesté a tak jsem si ještě na chvíli sedl do křesla. Znovu jsem začal klimbat, když zazvonil telefon.
„Charlie? Tady Alice. Kde jste?“