Minulý týden mi říká Milka, moje spolubojovnice v důchodovém věku: "Ty JIrko. My jsme s dcerou v pátek byly kupovat ledničku do toho novýho bytu, co koupila. A voni ty potvory z obchodu chtěly za dovoz tři kila. Hajzlíci. A za výnos do patra ještě příplatek. Voni by to táhli výtahem a pak by mi řekli, že to táhli do toho šestýho patra po svejch. No to bych se na to mohla. To bych se nedoplatila. Nemohli by jste mi to s Jardou přivézt? Já se ještě domnuvím s šéfém, jestli můžete, jó?"
"Nic nedomlovejte, dejte mi účtenku a my to tam zavezem." zamumlal jsem.
"Nene. To mi musí schválit šéf."
Tak jsem Milku nechal a šel něco dělat.
Den na to si mě zavolal šéf. "Ty Jiro. Je potřeba, abyste s Jardou vyzvedli...
"Já vím. Milka mi to říkala. Jde vo tu ledničku. Že jo." odsekl jsem šéfovi.
"Jo. Tak sakra co s tím chodí za mnou, když to máte domluvený? Se z ní jednou zdrcnu."
Uchechtnul jsem se, ale opatrně, aby to šéf neviděl a neslyšel.
Milka je zvláštní tvor. Minimálně jednou denně mě něčím překvapí. A to v šópu pracuje asi deset let. "Jirkóóó. Jakej vrták na desítku hmoždinku mám dat?"
"Desítku Milko." Povídám já. Tohle slýchávám dost často. Milka je prostě Milka.
V naplánovaný den Jsem od Milky dostal instrukce, v kterém že (jediném) elektru máme s Jardou ledničku vyzvednout a plánek, nebo mapku, nebo co to vlastně bylo, podle které jsme se měli dostat na místo činu. Nakonec jsem adresu musel vygooglovat, jelikož jsem nechtěl strávit dopoledne hledáním "toho žlutého paneláku z prava."
Když jsme s Jardou přijeli k elektru, nechal jsem ho, aby zajel do vjezdu pro zásobování. Jarda pirát totiž jezdí s dodávkou, která je přestavěná na valník. A jako takový je trochu delší. Nechtěl jsem, aby zavazel na parkovišti a tak mu říkám.
"Hele, Jardo. Couvni tady do toho vjezdu, nech vystrčenej jenom čumák. Nevím kudy nám tu ledničku dovezou. Čekej tady, já se zeptám. Jestli nám to dovezou normálnám vchodem, já na tebe mávnu a ty přihrčíš. Jestli zadem, tak zůstaneš tady."
"Jasný." povídá Jarda.
"Dobrý den. Mám tady pro kolegyni vyzvednout ledničku. Kde ji dostanu? Tady, nebo zboží dáváte zezadu?" Prodavačka sešrotovala mnou poskytnutý lístek a praví, že tady zepředu. Potom vzala firemní linku a hlásila: Pepo máš tady výdej, Pojď si to vyřídit."
Já jsem se otočil a vyšel z prodejny, že mávnu na Jardu. Mávám, mávám a nic. Tak jsem Jardovi zavolal. "Co je? Jedem."
"Ježiš sorry Já jsem trochu zaklimbal."
Navedl jsem Jadu, tak aby byla nakládka co nejlehčí. Vrátil jsem se zpátky do obchodu a prodavačka se ptá.
"Co si přejete?
"No já čekám na tu ledničku."
"Ahaaa. Pepóóó."
Konečně nám Pepa přivezl kýžený tovar. S Jardou jsme ledničku opatrně naložili a vyjeli. Jelikož nás překvapila jednosměrka, kterou jsem nevygooglil, museli jsme k sídlišti přijet z druhé strany. Jarda začal nadávat a pro jistotu udělal zadním kolem krásnou rýhu do upravovaného trávníku před vjezdem do sídliště. Prý aby jsme trefili zpátky. Začal hledat ten správný panelák.
"Jardo. Kam to čumíš?"
"Hledám žlutej panelák na pravo. Ale žlutej je jenom nalevo. Nejsme tady blbě?"
"Jardo. Ale my přijeli z druhý strany. Takže hledáme žlutej nalevo."
"Aha"
Sídliště bylo do tvaru čtverce. Uprostřed byl takový ten multisportovní areál a jinak trávník. Sundali jsme ledničku, kterou vzal Jarda na rudl, já jsem ještě vytáhl dvě krabice, které jsem měl taky přivézt a jali jsme se hledat ten správný vchod. Bál jsem se, že se Jarda zeptá, jak najdem prostřední vchod, ale Jarda mě překvapil a na nic se neptal. A tak jsme šli vchod od vchodu a odpočítávali jsme. A najednou vidím, jak Jarda, zabraný do počítání, míří z chodníku přímo na ten podmáčený trávnák. A už jsem stihl zařvat jenom: Bacha ledničkaaa.
Jarda se leknul, přestal počítat vchody a otočil se směrem k ledničce zrovna v tu chvíli, kdy jedno kolo rudlu sjelo z chodníku na trávník, lednička se zakymácela a začala padat na pravou stranu. Jarda pustil rudl a chtěl chytat na pravé straně. Jenomže jakmile se rudl zastavil, lednička silou setrvačnosti začala padat dopředu. V té chvíli už jsem si představoval, jak škrtám další částku ve splátkovém kalendáři který mi vystavila Milka. ale Jarda, ač čerstvý pětapadesátník , sebral všechny síly, které měl momentálně s sebou a padající ledničku doslova oběhl a chytil. Potom bylo pět vteřin ticho.
Když jsem se podíval na Jardu po jeho výkonu, vyprsknul jsem v nezastavitelný smích. Dokonce jsem musel položit i ty krabice, abych se mohl vyřehtat. Výraz Jardovy tváře si budu ještě dluho pamatovat. Ten se divil, co se stalo a že to vůbec chytnul. Prostřední vchod jsme našli. V přízemí se motali jacísi dva zedníci.
"Chlapi, podržte nám dveře vod výtahu. Dík." huknul Jarda. Lednice se tam vešla taktak. Potom jsme zjistili, že my se tam už nevejdem. Nakonec jsme lednici vytáhli, já jsem vešel do výtahu a Jarda na mě natlačil lednici. Dveře se zavřeli, což byl jasný signál pro Jardu, že má jít pěšky. Já bych totiž s tou lednicí sám nepohnul, takže bych pro něj ten výtah poslat nemohl. Tak si čekám v šestém patře, až mě Jarda vysvobodí. A slyším, jak se sune patro po patře, funí u toho a kleje, že se na to měl radši vykašlat. Užuž byl u dveří, když v tom se výtah zase rozjel a já jsem se ocitl znovu v přízemí. Dveře výtahu se otevřely a já přes krabice viděl jen čelo zedníka.
"Kurva chlapi vy to ještě nemáte venku? Já na to nemám celej den tady." Mezi tím na mě Jarda zkoušel klepat v šestém patře.
"Haló. Seš tam?
No. Nakonec jsme se setkali v šestém. Ledničku jsme dali na Milkou určené místo, řekli jsme si, že se dílo zdařilo a šli jsme k autu. Jarda udělal ještě jednu rýhu v trávníku a společně jsme jeli řešit další úkoly.
Žádné komentáře:
Okomentovat