Když se nechat jebat, tak za větší prachy.

Toť moje nové motto. Po hádce se šéfem jsem vnitřně rozjímal a přemýšlel, jestli má cenu nechat se jebat za takový prachy. A došel jsem k závěru, že nemá. Asi nejsem jeden z těch, co mají tah na branku, protože mi vždy přišlo jednodušší dělat takovou práci, na kterou stačím a nehrnout se někam, kde nemám co dělat. Já vím, že je to chyba. Ale kdyby takoví byli všichni, kam bychom to dopracovali? Nicméně, moje šedé buňky mozkové vyplodily myšlenku vrátit se do školní lavice. Cíl zní jasně. Budu se vzdělávat, budu lepší(to už tu, myslím, jednou bylo), budu učenější. Pak budu po šéfovi chtít přidat. Nakonec mi přidá jak peníze tak práci. Jelikož jsem táta od rodiny, budu muset studovat dálkově. S tím taky souvisí stránka finanční. Moje pětileté studium bude stát úctyhodných sedmdesát tisíc. A já teď přemýšlím kde seženu nějakýho sponzora. Vlastní příjmy obětovat nemůžu, nebudu pět let poslouchat, že rodinu okrádám kvůli tomu, co jsem mohl mít zadarmo už dávno, jenomže jsem nechtěl. Mohl bych ukecat šéfa, ale nevim, jestli se školné odepisuje z daní. Jestli ne tak jsem v háji. Ještě bych mu mohl říct, že je to pro něj dobrá investice, neboť díky mým čerstvě nabytým znalostem mu vydělám víc peněž. Ale už ho slyším. To on dřív půjde do důchodu, než se mu to vrátí. Zbývají dvě možnosti. První je brigáda. Tu už jsem hledal. Kromě klikaček a doplňování zboží jsem nic vhodného nenašel. A potom bych si taky mohl založit sbírku. To je dneska moderní. Korunka ke korunce... No nic. Přiznejme si, že na výběr toho prostě moc nemám. Budu si muset paradoxně utáhnout opasek, abych se měl ve vzdálené budoucnosti lépe. Třeba si najdu lepší práci. Třeba bude lépe placená. A třeba mě taky budou víc jebat. Ale co. Gekon říká, že nikdo neumře jako panic, protože život vyjebe s každým.