Případ anglického rybáře VI

Už jsem na to zvyklý. Za ty roky. Na co? No přece na nerozestlanou postel. Na košili, která saje můj pot, když se v noci budím ze spaní. Na bolavá záda. To když usnu ve svém křesle. Tentokrát tomu nebylo jinak. Chvíli po probuzení jsem jen tak mžoural do okna. Mlha. Jak jinak. Ještě na chvíli jsem se přikryl svojí kostkovanou dekou. Ale po chvilce jsem si vzpomněl, že mám hned z rána povinnosti. Dashrow, Frank… A kolotoč myšlenek se opět začal točit. A tak jsem vykonal ty nejzákladnější ranní činnosti a vydal se do té mléčně husté mlhy, snídani a Frankovi vstříc.
Ani jsem nemusel zvonit. Zdá se, že Frank mě už vyhlížel z okna, protože jsme se potkali před vchodem. „Tak jak ses vyspal?“ Byla první jeho věta? Kývnul jsem, jako že asi dobře. Pomalým krokem jsme se vydali k Dashrowovu domku. Cestou mi Frank vyprávěl, jak v mládí cestoval, kde všude byl a kolik toho viděl. Nevytahoval se. Vyprávěl s nadšením. O Rusku, o Číně, Africe a bůh ví, o čem ještě.
„Tak to je teda výhra.“ Začal se Frank hlasitě smát, jakmile uviděl moje dědictví.
„Jenom počkej, až to uvidíš vevnitř, posměváčku.“
„A co tam uvidím? Recepci s obsluhou ve fraku? Nebo perský koberec? Chechtal se nahlas.“ To mě trochu namíchlo. Jeho nevhodnou poznámku jsem sice přešel mlčením, ale nevraživý pohled jsem si neodpustil.
Jakmile jsme byli uvnitř, Frank radikálně změnil názor. Neřekl to nahlas, ale já to na něm poznal. Podle očí, které se mu rozzářily údivem. „Kamaráde, tak ten si nežil špatně. Podívej, ty obrazy. Ty budou u sběratelů žádané. Doplet, Watson, Campbell… á tohle neznám. Ale asi to bude ze stejné doby. A ten koberec. Hmm, mohl bys to…“
„Franku, ale my jsme tady kvůli něčemu jinému.“ Musel jsem se mu připomenout. Byl tak mimo, že nevnímal. Frank prý kdysi studoval umění. Potom se ale zapletl s manželkou jednoho lektora a tak dostudoval.
„Já vím, ale není to krása? Kdybys je nechtěl, tak já je od tebe koupím. Mysli na mě.“
Popravdě mi v ten moment byly nějaké obrazy ukradené. Chtěl jsem najít to, co mi chtěl Dashrow údajně sdělit.
A tak jsme začali hledat. Jenomže to je těžké, když nevíte, co hledat. Jako první byla na řadě pracovna. Prohledali jsme všechny papíry, všechny knížky, dokonce i prázdné obálky. Ale kromě zaplacených účtů z různých restaurací a jednoho dopisu, adresovaného jisté Alici, jsme nic nenašli. Frank dopis prostudoval a prohlásil, že Dashrow byl suchar. Takový milostný dopis by prý on nenapsal ani z pomsty. Bohužel nebyl opatřen adresou. Stejný výsledek, tedy nic, nás čekal i v druhém pokoji, ložnici. Tam nebyly vůbec žádné dokumenty. Jen teplé zimní oblečení ve skříni, náhradní povlečení, toaletní voda, mýdlo, žiletky, nic důležitého.
Neměli jsme se čeho chytnout. Frank byl viditelně zklamaný. I já jsem byl. I když na druhou stranu to možná bylo dobře. Třeba se Frank spletl a Dashrow byl jen obyčejný, škudlivý úředníček, který miloval staré malíře a nějakou Alici. A já bych měl tím pádem klid a pokoj. Ale tahle moje myšlenka nebyla vyřčena. Zůstala u mě. Kdybych ji vyslovil, Frank by mě jistě okřikl, ať nevykládám nesmysly. Musel jsem počkat, až ho to napadne samo. To naštěstí netrvalo moc dlouho.
„Tak já aspoň uvařím čaj.“ Pípnul jsem na něj, když jsem viděl, že je bezradný a už neví, kde by hledal. Smutně se na mně pousmál a sesul se na židli. byl z toho úplně mimo.
„No kamaráde, tak já nevím. Buďto jsme něco přehlídli, nebo tady fakt nic nemá. To ale neznamená, že je čistej. Ještě je tady ten jeho rodný list. Každopádně teď máš celkem fajn bydlení. Stačí opravit tu příšernou venkovní fasádu. A nemusíš platit ten zapadlej byt.“
„Ještě nevím, Frankie. Je to tu sice pěkný, ale nevím, jestli bych si zvyk. Třeba to tu prodám a ten svůj byt koupím. Fakt ještě nevím.“
„To by si byl sám proti sobě. Je tu opravdu pěkně. Navíc klid.“
Dopili jsme čaj, já opláchnul šálky a vydali jsme se domů.
„Chodíš, jako mrtvola.“ Popíchnul jsem Franka. „Chceš ty obrazy?“ Zeptal jsem se. Frank se na mě usmál, na znamení, že oceňuje moji snahu. Ale neodpověděl. U jeho bytu jsme se rozloučili a já pokračoval v cestě. Začaly se stahovat mraky. Přidal jsem do kroku a za chvíli byl doma.
Následoval tradiční scénář. Křeslo, lampa, bourbon. Jen tak jsem se zasnil. A najednou si uvědomuji, že koukám na krabici, kterou jsem si přinesl z nemocnice. Úplně jsem na ni zapomněl. Nebyl tam náhodou nějaký dopis?