Případ anglického rybáře V

„Slyšel jsi někdy o MI6? Má to být tajná vládní organizace. Nikdo přesně neví, kolik jich je. Mají sice oficiální sídlo někde tady v Londýně, ale jednak se dovnitř jen tak nedostaneš a taky je to spíše zástěrka. Taková ukázková rezidence. Údajně mají chránit Anglii před německými špiony a před komunisty. Ale já vím, co všechno mají na svědomí, Charlie.“ V tento moment jsem nevěděl, co na to říct. Čekal snad Frank s výkladem na moji otázku „co tím myslíš?“ Ano, čekal. Frank tedy pokračoval. „Mají své lidi v Jižní i Severní Americe, na Kubě, ve Francii, v Sovětech a bůhví kde ještě. Prý dělají práci všeho druhu. Jestli víš, co tím myslím.“
Samozřejmě, že jsem nevěděl. Byl jsem mimo obraz. A tak jsem nechal Franka, aby mi vše trochu více vysvětlil.
„Údajně,“ povídá „se tahle partička objevuje všude tam, kde zákon nestačí, a nebo nemůže. Prostituce, drogy, vydírání, a to všechno pod rouškou vládního aparátu. Je to vlastně taková neřízená střela. Můžou si dělat, co chtěj, vždy si to nějak obhájí. Jsou něco, jako gangsteři, jen stojí na té druhé straně, víš? Vyvíjejí svoje vlastní zbraně, léky, drogy, falšují doklady i jména. Jako právě tenhle rodný list. Nechal jsem si to zjišťovat od jednoho známého. Takže Dashrow byl buď členem, nebo ho někdo naverboval jako svého agenta. Každopádně v něčem pěkně lítal a ty jsi v tom momentálně taky.“
„Prosím?“ S údivem jsem se podíval na Franka. „Já s ním přece nemám nic společného.“
„Teď už ano.“ Odvětil zostra Frank. „Potvrdilo se že, že jako H. Dashrow nemá žádné příbuzné, nikde neleží žádná jeho závěť, tudíž si právoplatně zdědil jeho movitý i nemovitý majetek. To znamená, že tě k něčemu potřeboval. Tedy alespoň po své smrti určitě. A jestli ti Dashrow něco chtěl sdělit, určitě to udělal. Na tobě bude, abys zjistil, jakým způsobem to udělal a co po tobě chtěl. Tedy chce. “
„Franku. Přestaň fantazírovat. Asi čteš detektivky víc, než je zdrávo. Já sice nevím, proč si vybral právě mě, ale tvé vysvětlení se mi ani trochu nelíbí a považuji to za pěknou blbost. Podívej, znal se s mým tátou, koneckonců i semnou. I když je to už přes dvacet let. A jestli neměl nikoho jiného? Tak si prostě vzpomněl na mě.“
„A já ti říkám, že v tom lítáš. Myslíš, že poslední starost umírajícího člověka je to, kdo zdědí jeho majetek? Věř mi, že normální člověk by si na tebe při své poslední hodince ani nevzpomněl. Maximálně by v duchu přemýšlel, jestli to přežije. A navíc. Odkud by doktoři věděli, na koho se mají obrátit? Myslíš, že se každého zvlášť ptají, kdo bude dědit, kdyby náhodou umřel? Musel jim to říct hned, když ho přivezli do nemocnice. To znamená, že věděl, že umře a z nemocnice už neodejde. A jak to mohl vědět? Doktor Gottlieb ti řekl, že Dashrow trpěl nějakou nemocí, která se projevuje bolestmi hlavy a žaludku. A že u nich nemá žádné záznamy. Tobě to nepřijde divné? Já ti řeknu, jak to je. Žádné záznamy totiž neexistují a on žádnou nemocí netrpěl. Ten večer, co ho přivezli, nahlásil sestřičce tvoje jméno. Takže s mluvením problémy neměl. Proč jim neřekl, jaké léky užívá? Jakou nemocí trpí? No protože on neměl, co říct. Dobře věděl, že byl někým otráven. A tak radši mlčel a svoje tajemství se rozhodl složit na tvá bedra. Takhle to vidím já.“
„Hele Frankie, musím uznat, že to celé dohromady dává smysl. Jenom mi vysvětli, proč ho otrávili? Proč ho jednoduše nezastřelili?“
„Takhle si vyřizují účty řezníci.“ Povídá. „Tohle jsou profesionálové. Dávají si záležet na tom, aby na ně nepadlo nejmenší podezření. Tedy alespoň na veřejnosti. Samozřejmě, že v MI6 vědí, která organizace ho otrávila. Ale tyhle věci prostě nikdo z nich na světlo nevynese. Mají svůj vlastní svět. Svá pravidla. Chápeš?“
„Jo.“ To bylo vše, na co jsem se v tu chvíli zmohl. Pomalu mi začalo docházet, do čeho mě Dashrow namočil. Ale proč já? Proč ne někdo jiný z té jejich organizace?
„Hele Charlie. Vypadáš unaveně.“ Přerušil Frank tok mých myšlenek, držíce v levé ruce sluchátko. „Zavolám ti taxi, ty si odpočineš. A zítra se spolu půjdeme podívat do toho jeho domku. Třeba najdeme něco, čeho bychom se mohli chytit a nějak to celé vyřešíme. Souhlasíš?“ Jeho nabídka byla jako pohlazení po duši. Najednou se mi ulevilo, protože jsem cítil, že na tuhle zatracenou věc nebudu sám a že mi s ní někdo pomůže. „Tak jo Frankie. Máš pravdu. Jsem unavený. Zítra ráno se pro tebe zastavím. Hele a moc si vážím toho co pro mě děláš. Sám bych to asi nezvládl.“
„Ale no tak Charlie. Takovou sentimentalitu u tebe neznám. I když se ti nedivím. Musí to pro tebe být nápor na nervy. Ale jsme přece přátelé a ti si mají pomáhat.“ A to se mi ulevilo ještě víc. A tak jsem se s o trochu lepším pocitem rozloučil a šel jsem vyhlížet taxi. To bylo přede mnou za chvíli. Usedl jsem na zadní sedadlo. Za deset minut mi řidič oznamoval cenu za svoji vykonanou službu. Zaplatil jsem, mávnul na pozdrav a šel zaujmout svoji oblíbenou polohu do křesla. Samozřejmě se svojí sklenkou a s lampou.
Byl jsem unavený. Byl jsem strašně unavený. Ale ne tak, jako obvykle. Byl jsem unavený tisíckrát víc. Ve své mysli jsem se ještě na chvíli podíval k Frankovi. Je to zvláštní. Znám ho tak dlouho a přesto mě dnes něčím překvapil. Ano, svoji ochotou taky. Ale hlavně, kolik toho věděl. O organizaci a jejich způsobech, o doktoru Gottliebovi. O doktoru Gottliebovi?