Případ anglického rybáře XIII

„Dokumenty, které přivezl z Ruska, měly velkou hodnotu. Ukázaly nám, jakým způsobem pracují naši- jejich lidé. Ještě větší hodnotu, jak se později zjistilo, měl ten seznam. V onu dobu to však byl spíše magnet na průšvihy. Dokonce se na něj pořádaly hony. Zjistili jsme, minimálně tři případy ruské špionáže u nás. Ruské vedení zřejmě nemělo nejmenší zájem o prozrazení byť jediného člověka, který pro ně kdy co udělal. Paradoxně aspoň poodkryl, jak to chodí, když oni posílají svoje lidi k nám. Nám přišlo celkem logické, že Rusové nemají nejmenší zájem, aby se svět dozvěděl, že ačkoliv je to tak velká země s tolika miliony obyvatel, musí si najímat cizí agenty. Počítali jsme s tím, že sice vědí o seznamu, ale jména neznají. Když se nad tím dnes zamyslím, vlastně hrozilo reálné riziko, že pro jistotu zlikvidují všechny agenty, o kterých věděli, že jsou od nás. Ale asi je to nenapadlo, protože dobrou polovinu lidí z toho seznamu se nám později podařilo usvědčit a odsoudit. Byl to pro nás velký úspěch. A někteří lidé to nesli velmi těžce. Situace se začala přiostřovat. Začalo zastrašování. Celé to vyvrcholilo, když shořel váš dům a v něm zahynula vaše matka.“

„Jak to, matka? Snad matka a otec.“

„Charlie, nevím, jak je to možné, ale tělo vašeho otce v domě nebylo. Spolu s Henrym jsme měli zato, že vašeho otce unesli a vydírali. A když jim nedal to, co po něm chtěli, zapálili váš dům, když v něm byla vaše matka. Ale později jsme od téhle teorie upustili, protože se nám zdálo divné, že by se vám, jako jeho synovi nic nestalo. Většinou únosci vyhrožují smrtí celé rodiny. Takže druhá možnost byla, že se váš otec stihnul zachránit a někam se uklidil.“

„Počkejte. Chcete mi říct, že můj otec žije?“

„Jistě to nevím. Ale právě proto, že si to myslím já, myslel si to i Henry, je to velice pravděpodobné.“

Tak jestli mě za posledních pár dní něco rozhodilo, bylo to úplné nic ve srovnání s tím, co jsem prožíval tady. Dívám se na úplně cizí paní, která mi tvrdí, že můj otec neuhořel a že asi dost možná žije. A ještě k tomu všemu jsem úplně zapomněl na Franka.

„Paní Alice, proč mi to nikdo neřekl? Proč jste mě vy, nebo kdokoliv jiný neřekli, že nejsem sirotek? A Proč mi to vlastně říkáte zrovna teď, po tolika letech?“

„Protože jestli váš otec žije, nemohli jsme s Henrym riskovat, že by jsme ho prozradili. Jenomže teď, když je Henry po smrti, nemůžu na tom pracovat sama. Kdyby mě totiž odstranili taky, už by se nikdo pravdu nedozvěděl. Vypadá to totiž, že než zemřel, byl Henry něčemu na stopě. A už dřív jsme se domluvili, že vám to jednou musíme říct.“

„To mi chcete říct, že teď budu s vámi hledat mého otce? Jen tak?“

„Už to tak vypadá, Charlie. Ale teď už běžte za svým přítelem. Myslím, že už začíná být nervózní, kde jste. Sejdeme se zítra, v Henryho domě. Přijdu, až bude tma. Tak nezapomeňte.“

Bez jakékoliv reakce jsem poslechl Alici a jako omámený jsem se vydal zpět k naší chatě. Nebyl jsem schopný jakéhokoliv myšlenkového pochodu. A jak vůbec věděla, že tu nejsem sám? Asi nás musela sledovat, i když já jsem si včera při tom našem rybaření ničeho podezřelého nevšiml.

Když jsem dorazil zpět do naší chaty, Frank opět spal. Na stole ležel čerstvý chleba, a sklenice játrové paštiky. Obé načaté. Zakrojil jsem si dva krajíce, namazal je paštikou a dal přihřát čaj. Franka jsem nechal spát. Probudilo ho až cinkání pokličky o hrnec. To byl signál toho, že jsem ho zapomněl sundat z plotny.

„Člověče Charlie, kde jsi byl? Už jsem se začínal bát, že ses mi utopil.“

Vylhal jsem se z toho celkem snadno. Frank uvěřil, že se mi udělalo špatně a že jsem se byl projít. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mu přece jenom nemám všechno říct. Připadal jsem si tak trochu jako podvodník. Ale ne. Zatím počkám, až co zítra. Na mě byl vlastně taky spáchán podvod a nikdo mi nic neřekl. Až teď. Možná mi bylo líp, když jsem nic nevěděl.