Slaměmý vdovec- den první

Je půl šesté ráno. Chtěl bych spát, ale nemůžu. Vstávám, budím děti. Holka jde poprvé na střední. Asi pět minut po plánovaném odjezdu si jde čistit zuby. Kvetu. Auto nestartuje, ale to vím a počítám s tím. Proto taky parkuju z kopce. Přijíždím do Brna a dozvídám se, že sjezd do centra je zavřený. Rostu. Rychle přemýšlím, kudy tudy. Značky ohledně objížďky ignoruju. Centrum totálně zacpané. Vysvětluju holce, proč jsem chtěl jít dřív. Zastavuju na Zvonařce s tím, že teď už pouze mhd, abych se přesvědčil, že holka nezabloudí. Bože. Kdybych ji nenaváděl, asi by došla do Bratislavy. Myší díra je peklo. Motá se a neví, kudy na jedničku. Hlásí mi, že má strach z takové masy lidí. Oponuji, že oni z ní taky určitě mají strach. Jedeme čtyři zastávky a vystupujem na Mendláku. Neví. Prý jestli v Brně není ještě jeden Mendlák, neb tady určitě s mamkou nevystupovali. Ptám se postarší paní, zdali tu někdo náhodou nepostavil nějaké gymnízium. Paní mi ochotně ukazuje směr. Budova jako krá.. No nic. Holka mě mermomocí tahá dovnitř. Bere si ji ochotný profesor do třídy. Holka se otáčí, jako by jsme se viděli naposled. Za hodinu mi budova vrací holku zpět. Ale musíme zase dovnitř, neb si nevyzvedla čip, pro vstup a na obědy. Fronta č1. Čekáme asi hodinu. Tajně poslouchám vtipy, které vypráví nejmenší čekatel ze všech. Dávám mu 4 z deseti. Čip zakoupen, tak ještě bloudíme po škole a hledáme studijní. Paní nám dává razítko na průkaz. Když vylezeme ven, princezna hlásí, že neví, kde jsme. Asi omdlím. Jedeme zpátky a na hlavasu hledáme východ. Tedy já nehledám, ale dělám, že nevím. Před Vaňkovkou mi tvrdí, že tudy jsme určitě nešli. Auto kupodivu nastartovalo a tak se se zastávkou doma vydávám o čtyřicet kilometrů dál, vyřídit průkazky. Napřed jedu do práce pro druhé auto, které i po třech měsících neprovozu startuje.  Na nádraží mi princezna hlásí, že asi nemá fotky. Grrr. Letíme k foťákovi, šupšup, ta slečna se ale vůbec neumsívá. Co s tím budeme dělat pane? Nic. Vyvoláme to a vy mi dáte slevu. Hmmm nevyšlo to. Na nádraží  fronta č2 ponejvíc náctiletých děvčat a to v takovém počtu, že jsem pojal podezření, že tu rozdávají vstupenky na koncert Jastina Bibera. Ale fronta se nehýbe. Začínám se bavit pohledy těch, co přišli po nás. Na chvilku mě taky zabaví dvě dítka v šatičkách, hrající si na judistky. Asi po hodině jsme na řadě. Měsíční pro mlaďocha je hned. Zato pro holku to bude složitější. Paní mi vypíše průkazku, ale pro měsíční musím, světe div se, na vlakové nádraží. Ani se raději nedivím, protože Vyškov je kocourkov sám o sobě. Na můj dotaz, proč musíme měsíční kupovat na vlakovém nádraží, když, holka bude jezdit autobusem a šalinou, paní pokrčila rameny a špitla: Další. Ale prý tam fronta není. Není. Jen na hoďku. Ale tady jsou aspoň dvě okýnka. Stoupáme si do fronty č3. Čas utíká rychle, neb před námi stojí partie čtyř mladíků a jedné slečny. Celou čekárnu baví svýmy zkušenostmi s policejními kontrolami. Dávám jim osm z deseti. Bohužel, než na ně přišla řada, paní na přepážce zavřela, stáhla žaluzie a udělala dětem pápá. To už jsem stám v druhé řadě, neb podle Murphyho zákonu se druhá fronta pohybovala rychleji, než ta moje. A taky jsem snad jako jediný slyšel varování paní, že za pět minut končí. Konečně na řadě. Dostáváme průkazku, mě se pomalu derou slzy do očí, jako bych dostal azylovou kartu. Vysvětluju holce co a jak a zcela znaveni odcházíme k autu. Doma koukám na hodiny a počítám, že mi tahle štrapáce zabrala celou pracovní dobu. Ovšem začíná mi presčas, když mi malej zbojník donese žákajdu a v ní plno papírů. Administrativa tak na hoďku. Zbojníka vyhazuju od pc a posílám ho ven za klukama. Holce hledám spojení páč ona to na fb nemůže najít. Bože. V sedm zjišťuju, že mám hlad a uvědomuju si, že jsem nic nejedl. Teď jenom trnu a čekám a počítám, v kolik mi asi holka zítra zavolá, že se v Brně ztratila.