Tak to ještě zkusím

Hrál jsem si na spisovatele. A vzniklo z toho tohle. Doufám, že se Vám to bude líbit. Dle statistik z mého prvního blogu ten začátek nebyl zlej. Tak tady to je:

Anglie 1948







Toho večera jsem seděl doma ve svém křesle, které už dávno zapustilo kořeny do podlahy a popíjel jsem svůj oblíbený bourbon. Stará pouliční lampa, coby němý sluha. Svítila jako každý večer, na moji rozečtenou knihu. Ačkoliv venku pršelo a ona byla mokrá a ošlehaná větrem, neměla mi za zlé, že já prožíval večer v teple a suchu. Věděla. že to tak musí být, nezlobila se a já jsem jí za to byl vděčný. Naše dlouhé noční rozhovory, filozofování, teorie by určitě vydaly na docela tlustý svazek spisů.



Ale tentokrát jsem její zažloutlé a uklidňující šeptání nevnímal. V mé mysli bylo místo jen pro dnešní podivný telefonát. Asi v šest hodin večer mi volala sestřička z nemocnice Svatého Bartoloměje. Místo, jež jsem nikdy nenavštívil a kde jsem nikoho neznal. Sestřička mi sdělila, že v nemocnici právě zemřel jejich pacient a že jako jediného příbuzného uvedl mou osobu. Jméno mi sdělí, až prověří moji totožnost Je to zvláštní, ale nepamatuji se, že bych kdy měl nějakého příbuzného. Tedy kromě rodičů, kteří zemřeli při požáru našeho domu, když mi bylo sedmnáct let.



Po třetí sklence bourbonu se mi telefonát konečně vykouřil z hlavy a já se oddal rozjímání s mojí starou známou. Myšlenkové pochody byly naladěny na oblíbenou vlnu a po chvíli mi únavou spadla hlava. Křeslo už se za ta léta dobře vytvarovalo, vidouce, že mi nahrazuje postel skoro každou noc.



Když mě ráno vzbudilo bití věžních hodin, lampa už odpočívala. Venku pršelo, ostatně jako většinu roku v Anglii. Vyměnil jsem si včerejší propocenou košili za novou, a nepříliš šťasten, vyrazil jsem do nemocnice.



Cestou mě přepadl hlad a myšlenka, že můj žaludek už druhý den pracuje naprázdno. Sehnat na cestě do nemocnice slušnou snídani je problém. Ale mě můj nos nezklamal a celkem jsem si pochutnal. Vejce, slanina, toast, a kafe bez kofeinu. Tak, jak to mám rád. Zaplatil jsem a vydal se dál.



V nemocnici panovala čirá pohoda, sestřičky se věnovaly denní administrativě a jen sem tam prošel po chodbě nějaký pacient v šedém plášti.



„Dobrý den. Jmenuji se Charles Bradley. Včera jste mi telefonovali kvůli nějakému pacientovi.“ Slušně jsem oslovil sestřičku na recepci. Ta aniž by se na mě podívala, požádala mě o nějaký průkaz totožnosti. Předložil jsem ji tedy svůj rodný list. Sestřička porovnala údaje z rodného listu s kartou zesnulého pacienta, chvíli přemýšlela a pak prohodila: „Pane Bradley, pojďte se mnou, prosím.“ Tak jsem ji tedy následoval.



Nemocniční márnice bylo to poslední místo, kam bych se přál podívat. Bohužel, sestřička mě zavedla právě tam. „Tak pane Bradley. Tohle je Henry Dashrow. Tedy byl. Znal jste ho?“ Jméno mi nic neříkalo. Ale ten obličej. Ten obličej mi byl povědomý. Bohužel jsem ho nedokázal přiřadit k žádnému místu, ani k času. „Asi to bude nějaký vzdálený příbuzný, ale osobně jsem ho určitě neznal. Jak zemřel?“ zeptal jsem se pro změnu já sestřičky. „To ještě nevíme. Přivezli ho k nám předevčírem s akutní bolestí žaludku a hlavy. Včera zamřel, no a dnes jsme čekali na vás.“ „Na mě? A s čím?“ Udiveně jsem se zeptal. „S pitvou.“ Zněla suchá odpověď sestřičky. „ Né, že by jste nám tady byl co platný, ale nemůžeme ho pitvat dřív, než k tomu dáte souhlas.“ Trochu se mi přitížilo. „No samozřejmě, že vám dám souhlas. Prosím vás, můžeme jít odtud pryč?“ Poprosil jsem sestřičku. „Ale jistě“ Uchechtla se ta na kost vyzáblá žena.



Cestou z márnice vyzvedla ve skladu šedou papírovou krabici s nápisem Dashrow H. 425562435. „Tady mi to podepište a obsah krabice si můžete odnést.“ „A co pohřeb?“ Napadlo mě najednou. „Kdo zaplatí pohřeb?“ Sestřička opět zabrousila do karty a pak řekla: „ Jako bývalý státní zaměstnanec má pan Dashrow nárok na zpopelnění a uložení na místně příslušném hřbitově. Tedy jestli s tím souhlasíte.“ „Ale jistě. Pokud nemusím nic zařizovat, souhlasím.“ „Dobrá. To bude zatím vše a jakmile budeme vědět příčinu smrti, ozveme se vám. Přeji pěkný den.“ Tak mi sestřička dala najevo, že semnou pro dnešek skončila.



Zavolal jsem si taxi, abych se nemusel s krabicí trmácet přes půl města. Nebyla moc těžká, spíše velká. V taxíku jsem na chvilku usnul. Vlastně jsem spal až do té chvíle, než řidič zastavil před mým bytem. Podal jsem mu pár bankovek s typickými slovy: drobné si nechte, z kufru jsem vytáhl krabici a kývl hlavou, načež taxi pomalu odjelo.



Cestou do prvního patra se mi hlavou honilo jméno Dashrow a obličej muže, který mi už nic neřekne.



Konečně doma. Krabice skončila v chodbě na podlaze a já na svém křesle se sklenkou. Přehrával jsem si vzpomínky z celého svého života. Tam a zpět. Zase tam a zase zpět. A najednou mě to praštilo přímo do nosu. Najednou jsem si vzpomněl.