Případ anglického rybáře III

Čekal bych luxusní bílou vilku, čekal bych obyčejný cihlový domek. Ale takovou barabiznu, jako měl Dashrow jsem snad ještě neviděl. Už na první pohled velice starý dům, nebo spíše domek, oprýskaná, hnědá barva na dveřích, děravá rýna. Kolem domku rostly tuje. Některé byly malé, jiné byly vyšší, než domek samotný.



Chvíli jsem přešlapoval před brankou, rozhlížel se jen tak kolem a přemýšlel, co mě čeká uvnitř. Ze svazku klíčů jsem našel ten správný, odemknul branku a s trochou strachu jsem se chystal otevřít i dům samotný.



Jenže po otevření dveří mi bylo jasné, že jen podle zevnějšku nesmím soudit celek. Jako bych byl v nějaké residenci premiéra. Jako by to byla nějaká kamufláž. Na chodbě svítil novotou krásný koberec, na stěnách visely obrazy starých lordů, jejich vévodství, a taky řeky Temže. Domek měl pouze dva pokoje. V prvním pokoji byla pracovna. Její dominantou byl velký, mahagonový, psací stůl. Kromě něj tu byla jedna dřevěná, polstrovaná židle, stolní lampa, malá knihovna, kamínka a skříňka s nádobím. Stěny zdobily tapety s orientálním vzorem a taky jedno zrcadlo. Jinak tu byly samé papíry a lejstra .V druhém pokoji byla ložnice, koupelna a záchod dohromady. Tahle půlka domu byla zřejmě zařízena k osobním potřebám. Postel s bavlněným povlečením, skříň na šaty, umyvadlo, několik toaletních potřeb. Líbilo se mi, že tu bylo čisto. Vlastně celý ten domek se mi docela líbil. Kdyby se opravila vnější fasáda, bylo by to docela příjemné bydlení.



V tom jsem si uvědomil, že tady vlastně ještě nemám co dělat. Oficiálně mě nikdo kvůli dědictví nekontaktoval. Nikdo sice neví, že tady jsem, ale nebudu pokoušet štěstí. Pečlivě jsem zamknul dveře i branku a vydal jsem se domů.



Cestou jsem přemýšlel o tom, jaký život Dashrow asi vedl. Sluňák, nebo alkoholik? Svobodný, nebo vdovec? Státní zaměstnanec, luxusní oblek, domek zvenčí zřícenina, zevnitř útulně zařízený, k tomu záhadné úmrtí. A proč do toho zatáhl mně? Je to přes dvacet let, co jsme se naposledy viděli u Temže při rybách. Vlastně jsem ho ještě viděl na pohřbu rodičů. Stál v povzdálí, sám. Možná pracoval s otcem na nějakém projektu. Možná to byl jeho nadřízený. Možná. Možná. Měl jsem z toho všeho v hlavě pěkný nepořádek. Nějaký pan Dashrow si klidně vrazí do mého života tím, že umře! A co já teď? Co s tím?



Najednou jsem stál před svým domem. Rozrušený, podrážděný. Ani jsem si nevšimnul mladé sousedky Pascalové, která se kolem mě mihla u vchodových dveří. Rychle jsem vyběhl pár schodů, odemknul jsem dveře, vplul dovnitř a zase je zamknul. Potřeboval jsem panáka, křeslo a svoji lampu.



Asi po půl hodince jsem se uklidnil. Nevím, jestli to byla zásluha lampy, která vstřebávala můj dlouhý duševní monolog, nebo půl litru bourbonu, který vstřebávalo moje tělo. Asi obojí. Ale už jsem konečně nic neřešil. Hlava byla čistá, jako padlý sníh. To jsem potřeboval. Zíral jsem na lampu, lampa zírala na mně, bylo ticho.