Případ anglického rybáře IV

O pár dní později.

„Člověče, Charlie.“ Ozvalo se ze sluchátka. „Ten tvůj známej, to bude oříšek. Poslyš, já to nechci řešit přes telefon. Je to tak trochu choulostivá záležitost. Můžeš se za mnou stavit?“ Přišlo mi legrační, že Frank dělá takové tajnosti, ale souhlasil jsem a schůzku jsme si domluvili na odpoledne toho dne, u něj doma. A tak mi zase vlezl do hlavy. Kdo? Vždyť vy víte. Dashrow. Těch pár dní, co uplynulo od návštěvy jeho domu jsem na něho vůbec nepomyslel. Jen jsem si pročítal knížky, popíjel bourbon, koukal na lampu.
Po telefonátu od Franka jsem si vzpomněl na nemocnici. Slíbili mi, že se sami ozvou, ale už je to nějaká doba a ještě nikdo nevolal. Původní plán, totiž zavolat tam sám, jsem zavrhnul, protože by mi stejně asi nic neprozradili. Tihle tajnůstkáři. A tak jsem se oblékl a vydal se na krátkou zdravotní procházku, spojenou s obědem v Monkey’s dinner a návštěvou nemocnice.
Venku kupodivu nepršelo a tak byla procházka po ulicích města příjemnou změnou mého denního návyku. Všude kolem mě chodily krásné slečny a paní, ve vzduchu bylo cítit léto. Po výborném obědě a ještě lepší kávě jsem zamířil k nemocnici. To už se obloha začala plnit těžkými mraky. Přidal jsem do kroku a za chvíli jsem byl na místě.
Tentokrát tu nebylo až tak prázdno. Vlastně, na mě až moc plno. Vzal jsem si dnešní vydání novin, které visely na zdi vedle věšáku, sednul si vedle postaršího spícího pána a čekal na příchod sestry. Ta, když přišla, byla okamžitě obklopena spolučekajícími, kteří beztak jeden vedle druhého strašlivě trpěli a proto potřebovali pomoci hned teď. První kolo jsem tedy vzdal a čekal na druhé. Asi po půl hodině, když byli ostatní čekající roztříděni do patřičných oddělení, se dostala řada i na mně.
„Dobrý den, já jsem…“ „Já vím, kdo jste. Vy se jdete informovat na svého zesnulého známého. Já si Vás pamatuji, pane Bradley. “ „Aha, ale já jsem vás nepoznal. Jste ostříhaná.“ Odpověděl jsem a přidal k tomu mírný úsměv, abych nevypadal jako buran. Kupodivu to fungovalo, neboť sestřička můj úsměv opětovala. Asi jsem byl první, kdo si jejího nového účesu všimnul. Doufám, že si od toho nic neslibovala. „Tak pojďte semnou, já vás zavedu za panem doktorem. Chtěli jsme vám zítra volat, ale když už jste tady, tak to vyřídíme hned.“ Sestřička mě vedla oddělením chirurgie k velkým, bílým dveřím, zaklepala a otevřela. Uvnitř seděl asi padesátiletý prošedivělý muž s bílou bradkou. Sestřička mu podala spis a chtěla odejít zpátky na příjem, roztřídit další těžce umírající. Ve dveřích se ještě na chvíli zastavila. „Pane Bradley, pokud by jste něco potřeboval, kdykoliv se na mně obraťte.“ Řekla potichu a rychle odešla. Pomyslel jsem si něco o zoufalství svobodných žen a o tom, jestli jsem ve svých skoro čtyřiceti letech pro nějakou ještě přitažlivý.
„Doktor Gottlieb, jméno mé.“ Vyštěknul na mně dlouhán v bílém plášti. „Pane Bradley. Vy, jak čtu ve spise, jste uveden jako jediná osoba, která má přístup k informacím o zesnulém, panu Dashrowovi. My jsme na základě pitvy zjistili, že pan Dashrow trpěl jistou nemocí, která se projevuje žaludečními nevolnostmi a bolestmi hlavy. Bohužel u nás neměl žádné záznamy, takže ani nevíme, kde a jestli vůbec, se nějakým způsobem léčil. Je mi to líto, ale nedalo se mu nijak pomoci. Máte na mně nějaké otázky?“ Zeptal se mě doktor. „Snad jen, jestli už měl pohřeb?“ „Včera odpoledne proběhla kremace, tělo bylo zpopelněno a nyní je urna s jeho popelem uložena v naší márnici. Na její vyzvednutí máte jeden měsíc. Pokud ji nebudete chtít, uložíme ji na městský hřbitov.“ „Dobře. Já si to ještě rozmyslím. Je to tedy všechno?“ Zeptal jsem se. „Já myslím, že ano. Pokud se nechcete ještě na něco zeptat.“ Odpověděl doktor. Tak jsem tedy vstal ze židle a rozloučil se.
Cestou k východu z nemocnice jsem ještě jednou potkal onu sestřičku. „Nashledanou.“ Slušně jsem pozdravil a přidal k tomu malý úsměv. „Nashledanou“ Přikývla sestřička, ovšem bez úsměvu. Tón jejího hlasu prozrazoval, že ze mě byla nervózní. Že by ode mě opravdu něco čekala? Je sice trochu starší, ale zato milá. Na chvíli jsem se nechal unést. Nebylo by to marné. „Možná ji někdy pozvu na oběd.“ Pomyslel jsem si jen tak pro sebe, ale mezi tím už si moje ruce pohrávaly s deštníkem. Už ve vchodu byl cítil zvířený prach ze silnice, kterou kropil řídký, letní déšť. Doběhnul jsem k prvnímu volnému taxíku, který postával před nemocnicí a nastoupil do něj. Křiknul jsem na řidiče jméno Frankovy ulice a zapnul zmoklý deštník.
Za patnáct minut jsem seděl u Franka v křesle a popíjel horký čaj. „Tak hele.“ Spustil Frank nervózně. „ Co ty vlastně víš o tom chlapovi?“ Chvíli jsem přemýšlel. „ No, vlastně skoro nic. Jen to, že se asi znal s mým tátou.“ „S tvým tátou?“ zeptal se udiveně Frank. Bylo na něm vidět, že tomu moc nevěří. „ Asi jo. Myslím, že měl chatu vedle té naší, u Temže. Však víš. Ty malé, rybářské chatky na břehu.“ Frank přikývnul, i když byl duchem mimo. „Byl i na pohřbu, ale stál vzadu u kaple. Víc fakt nevím. Hele Frankie. Co se děje?“ Frank byl trochu rozhozený. Snažil se to přede mnou skrýt, ale moc mu to nešlo. „Tak hele.“ Povídá skoro šeptem „ Ten rodný list, co jsi mi přinesl, je padělek. Rozumíš? Není pravej.“ „Dobře Franku.“ Snažil jsem se ho uklidnit. „ Ale co to pro mě znamená? Frank si těžce oddechl. „Henry. Takový padělek umí vyrobit jenom jedna organizace.“