Z tvrdého spánku, který jsem si po včerejším nicnedělání zasloužil, mě vytrhnul silný zvuk lodních sirén. Jen, kdyby nebylo sedm ráno a já neměl tu šílenou kocovinu. Frankie ještě tvrdě spal. Pomalu jsem se vyhrabal z hromady dek a šel přivítat nové ráno. Dveře od chaty jsem z jistých osobních důvodů nechal otevřené a z hluboka jsem nasál čerstvý vzduch. Byl tedy rozhodně víc čerstvý, než ten uvnitř, ale ne tak, jako kdysi. Lodní doprava tu hrála významnou roli a to se někde muselo negativně projevit.
Po menší procházce po okolí se mi trochu ulevilo. Hlava přestala bolet a žaludek už taky poslouchal. Dokonce jsem měl chuť dát si snídani. Potud se moje nálada pozvolna zlepšovala. Jakmile jsem si uvědomil, že všechny naše zásoby jídla vzaly za své při včerejším zapíjení žalu, už nebyla žádná nálada. A tak mi nezbylo nic jiného, než poohlédnout se po nějaké libře a snídani zakoupit v nedalekém krámku.
Otec většinou míval v chatě schovaný menší obnos peněz, jak říkal- kdyby něco. A to něco bylo právě teď. Jen, aby tam byly ty peníze. Vrátil jsem se zpátky do chaty, zjistil, že Frank ještě spí a potichu jsem začal hledat. V mysli mi stanula plechová krabička od čaje, která stávala na poličce ve sklepní části chaty. Zapálil jsem svíčku a potichu jsem otevřel poklop. Opatrně jsem slezl po žebříku dolů. Všude bylo plno pavučin a prachu. Hromada nářadí v jednom rohu, dřevěná police v rohu druhém. Na polici petrolejová lampa, láhev s petrolejem, klubko knotu a nějaká dřevěná bedna. A taky plechová krabička od čaje. A vida. Moje paměť mě nezklamala. Krabička vydala malé tajemství a já mohl vyrazit do nedalekého krámku. Než jsem to udělal, můj zrak ještě jednou stanul na dřevěné bedně, která stála na polici. Nemohl jsem si vzpomenout, co by mohlo být uvnitř. Otec ji přede mnou nikdy neotevřel. Chtěl jsem ji otevřít já sám, ale byla zamknutá visacím zámkem, a to pěkně rezavým. A tak jsem v rohu našel malou sekyrku a zámek jsem chtěl urazit. V tom se z vrchu ozvalo Frankovo zasípání. „Asi budu zvracet.“ Nechal jsem bednu bednou a šel se podívat na toho umírajícího opilce. „Člověče, kolik jsme toho včera vypili? Hlava mě bolí, jako kdybych tam měl střepy.“ Vypadal opravdu hrozně. A tak mě napadlo vyslat ho na malou procházku. „Poslyš Franku. Včera jsme snědli všechen chleba a už nemám ani čaj. Tady máš nějaké peníze, a půjdeš nakoupit. Čerstvý vzduch ti udělá jenom dobře.“ Frank na mě hodil takový divný obličej, kterým se mě nejspíš ptal, jestli to myslím vážně. Ale když jsem mu vysvětlil cestu, pochopil a šel. Nebo se spíš sunul. Já jsem měl chvilku klidu, na to abych otevřel tu bedýnku, která mě celkem zajímala. Sešel jsem tedy zpátky do sklepa, vzal jsem sekyrku a několikrát silně udeřil do zámku. Nakonec si dal říct a povolil. Opatrně jsem odklopil víko.
Žádné komentáře:
Okomentovat